Víkend v Alpách, to byla občas i legrace. "Ty krávo jedna!" zakřičela z ložnice malá Lucie, pročež se na ni matka chtěla osopit: "To bylo na mě?" Ale najednou se Kateřina Neumannová začala smát: "Aha! Já zapomněla..."
Tříletá Lucie totiž usíná na oblíbeném polštáři, k němuž je přišitá hlavička krávy, a právě dnes se ty dvě kdovíproč nepohodly.
No jo. Ale víc bylo dřiny.
"Ráno trénuju s váma," oznámil jsem olympijské vítězce, před sedmou s ní vyběhl kolem jezera, a potom do kopce, vůkol sosny plakaly smůlu, pod nimi kapradí, a prý tu jsou k vidění i srny, nicméně já už nikam nekoukám, je mi zle.
Rozvázala se mi tkanička, ale nezastavím, protože Kateřina běží jako stroj a nikdy bych ji nedostihl. Po pěti kilometrech je vedro i ve zdejších plus třech stupních, nemůžu dýchat.
Jsme v nadmořské výšce 1860 metrů.
Musím se na to zeptat, hledám sílu. Konečně funím ta čtyři slova: "Ještě to bude dlouhý?" Ona je v klidu: "Teď už jen z kopce."
Stejně bych vzdal, vědět tak, kde jsem.
Po půl hodině dobíháme k hotelu, chce se mi na záchod. "Co vy?" ptám se a tajně čekám slova uznání. "Tohle je rozcvička na zahřátí," bodá mě odpověď. Nejhorší je, že mluví smrtelně vážně. Skutečný trénink teprve začne. Ovšem beze mne. Nemohu chodit.
Partnerský život trpí
Tohle není život: nelitujete, že jste si prodloužila kariéru ještě o rok?
Jsou chvilky, kdy si to říkám.
Já to tušil.
Ale ani ne tak kvůli tréninku - věděla jsem, do čeho jdu. Spíš proto, že se na mě doma valí spousta jiné práce, která mě třeba bude živit do budoucna, ale ve spojení se sportem ji těžko zvládám. A pak taky trochu trpí partnerský život, protože když jsou oba zaměstnaní a jeden se nemůže přizpůsobit druhému, tak si kolikrát říkám, jestli mi to za to stojí. Ale sport mi nevadí - ten bych mohla dělat ještě dva tři roky.
Ale zničil by vám vztah.
Asi nezničil, ale říkám si: mám to zapotřebí, že se třeba dva tři týdny nevidíme? To už je moc.
Takže byste teď byla raději doma než tady v Mořici?
To zas ne. Tady mi kromě dcery odpadají aktivity, kterým se doma nevyhnu. Mám tu daleko větší klid na trénink i na odpočinek. Jdu tady vždycky výkonnostně nahoru - jsou tu skvělé podmínky a na starosti mám opravdu jen trénink.
Potkáváte tu své soupeřky?
Mezi námi - je tu extrémně draho. Já si to zaplatím, ale aby sem jel celý mančaft, to nejde... Ale potkávám tady ty nejlepší atlety, hlavně běžce.
Na infarkt!
Před desátou už je v Mořici nádherně. Po zlatých štítech se plazí lanovky, a zatímco Kateřina vystřelila napřed, my kráčíme do kopce s biochemikem Emilem Bolkem klidně. Kolem odkvétají pampelišky a on mi říká: "Teď je Katčin organismus na vrcholu. Pořád se zlepšuje, mohla by běhat ještě čtyři roky..."
Svatý MořicHory, 322 slunečních dnů v roce, na ulici ani vajgl a všude extrémně draho. Málokde najdete tolik luxusních butiků, celebrit a drahých restaurací. Potkáte tu zpěváka Robbieho Williamse, herce George Clooneyho i monackou princeznu. Třetím rokem tu trénuje Kateřina N. "Kdybych měla trénovat v Tatrách, tak už možná nelyžuju. Tamní prostředí vás ubíjí." S placením si tu nedělá starosti, od toho jsou sponzoři. "Potřebuju vyběhnout z baráku a běžet - hledám to nejlepší, abych byla nejlepší." Za oknem jejího apartmánu trénuje třeba osmistovkařka Maria Mutolaová, a když loni Kateřina běžela na kolečkových bruslích, předjížděl ji cyklista Armstrong. Jsou tu ideální podmínky - nadmořská výška, sjezdovky, i cestičky pro běžce |
Pak zase mlčíme, protože kyslíku je tady vážně málo.
Konečně narážíme na Kateřinu, která až teď zahájí skutečný trénink, jejž by snad žádná jiná nepřežila. Vybrala si strmou lesní cestu dlouhou osm set metrů. Na téhle pěšině nepřekáží ani klacík, protože jsme ve sterilním Mořici.
Třetinu cesty Kateřina běží s hůlkami, druhou třetinu legračně poskakuje ze strany do strany, na závěr sprintuje. V cíli pak má kolem stromu omotané gumové lano, se kterým posiluje. Nakonec třicet kliků. A zpátky. Osmkrát.
Tu trasu většinou zvládne za dvě a půl minuty, pak hlásí pulz. K závěru už 176 za minutu.
Čtyřikrát za tento trénink jí biochemik odebírá krev z ucha, a jestli to někomu cosi říká, tak hodnota laktátu v těle Kateřiny Neumannové je ke konci osm milimolů.
Konečně už ani ona nemůže popadnout dech a vytírá si pot i z očí. Za hodinu vypila litr ionťáku. "Normální lékař by ji hned poslal do nemocnice, jestli náhodou neměla infarkt," říká biochemik Bolek.
"Ztuhly vám nohy?" ptám se Neumannové, a ta je asi rozhozená, protože odpovídá: "Je to přes závit." Tázavě se dívám na biochemika a ten mi vysvětluje, že teď Katku bolí asi úplně všechno. Nicméně nebrání jí to v tom, aby ty dva kilometry dolů na oběd opět běžela.
Stejně to mám ráda
Považte - biochemik tvrdí, že je vaše tělo letos na vrcholu.
Podle některých hodnot to tak vypadá. I když teď jste mě zastihli po měsíci kvalitního tréninku, kdy melu z posledního a těším se na dovolenou - potřebuju si odpočinout aspoň na pět dnů v Itálii. Ale z posledních tréninků je zřejmé, že letos určitě nebudu horší než v posledních dvou letech.
To se vůbec neozývá věk?
Pro vytrvalost jsem ve věku téměř ideálním, ale stejně už to cítím. Dřív jsem byla po těžkém dni, jako je ten dnešní, strašně unavená, ale do rána jsem si odpočinula víc. Jenže teď mám zase u sebe třeba fyzioterapeuta, a tak mě staré bolístky trápí míň než v minulosti.
Jako stárnoucím modelkám pomáhají plastičtí chirurgové, i vy máte údržbáře...
... ano, a ti mě v něčem udržují a v něčem vylepšují. Škoda, že jsem si je nemohla dovolit dřív, ale zaplaťpánbů, že jsem se k nim vůbec dostala. Oni jsou tím zázračným důvodem, proč jsem se po porodu zlepšila.
Bouří se po tvrdém tréninku vaše tělo?
Ano, nemám třeba chuť na jídlo. Většinou mívám třídenní bloky a ten třetí den, když jsem hodně unavená, už žaludek odmítá jakoukoli stravu, i když má člověk hlad. Tělo pak potravu hodně rychle vyloučí.
Proč vy jste se vlastně rozhodla pokračovat? Napadají mě tři důvody.
Jaké?
Zaprvé jste pořád zdravá a dobrá...
Hm - ano. A mám ten sport ráda, i přes všechno, co pro něj musím obětovat.
Důvod druhý: další sezona pro vás znamená hromadu peněz.
Ekonomická stránka taky není zanedbatelná, ale nebyla zásadní. Uměla bych se slušně uživit i jinak.
A zatřetí: moc byste chtěla vyhrát svůj první Světový pohár.
To škrtněte. Vyhrála jsem už mistrovství světa a olympiádu. Nepopírám, že se i o Světový pohár možná pokusím, ale z rodinných důvodů bude těžké objíždět všechny závody a sbírat body. Když uvidím, že to není v mých silách - což je reálné, protože ve sprintech už nejsem nejsilnější - tak se zaměřím jen na jeden dva závody při mistrovství světa.
Co máte na lyžování pořád tak ráda?
Žiju si stylem, při kterém nevím, jestli je neděle nebo středa, a tahle volnost i cestování po horách mi vyhovuje.
Vleže skládá uhlí
"Tohle byl trénink za odměnu," vrací se v pět odpoledne do svého apartmánu. Právě ujela na horském kole pětatřicet kilometrů, a hned si ji bere na starost mladý fyzioterapeut Tomáš Pelc.
Kateřina pouští muziku, R. E. M., Nohavicu, a lehá si na masážní stolek. Pak různě zvedá a kříží nohy, přičemž laik vůbec neví, o co jde, ale asi o tohle: některé svaly jsou ochablé, a ani Katka si je moc neuvědomuje. Třeba na břiše. Fyzioterapeut se jí teď snaží ukázat, že tam něco existuje a pracuje. A že když to při závodě nezapojí, bude mít problémy se zády nebo s dýcháním. Věda.
"Ono to vypadá," upozorňuje Pelc, "že teď Katka nic nedělá, jen leží, ale někdy se po těch cvicích cítíte vyčerpaný, jako byste skládal vagon uhlí." Pak ji začne konečně masírovat, což už je příjemné. A z přehrávače hraje Eric Clapton: "You look wonderful tonight..."
Chudá si nepřipadám
Čím to je, že vypadáte rok od roku líp?
Po tomhle tréninku jsem nevypadala vábně.
Ale osprchovala jste se, a zase už působíte mnohem ženštěji než před lety.
Tak to nevím. Ale je pravda, že když se chci nechat ostřihat, tak už nezajdu do prvního kadeřnictví - pravidelně chodím ke kvalitnímu. A když jdu na akci, která bude na očích, tak se nechám nalíčit.
Dřív vám to bylo jedno?
Já nikdy nebyla od přírody ženská, která na co sáhne v obchodě, to umí sladit. V tomhle dobrá nejsem - kdysi se mi zdálo pěkný všechno. Ale teď už si nechám poradit.
Co vy vlastně v Mořici děláte, když máte den volna?
Opravdu mám ráda hezké věci, a těch tady ve výlohách vidíte moc. Takže když už do obchodů přímo nechodím, tak minimálně okukuju ty nejkrásnější hodinky, které tu prodávají i v částkách okolo milionu a půl. Ze značkových obchodů tady najdete snad všechno - kdo ve světě módy něco znamená, tak tady má butik. Občas si i něco malého koupím, i když ne v těch nejdražších... Letos třeba svetr Burberry.
Kateřina Neumannová
|
A nepřipadáte si tady jako chudá příbuzná, která se rozmýšlí, než koupí svetr?
Samozřejmě, že by se mi líbilo nakupovat víc, ale můžu bez toho vcelku šťastně žít. Cítím se finančně svobodná; už proto, že když jdu do obchodu, tak nekoukám, jestli tenhle sýr stojí dva franky nebo čtyři. Nepotřebuju přepych, nemusím utrácet za Versaceho nebo za Chanell. Kam bych to taky nosila? Do extra společnosti jdu jednou dvakrát za rok.
Což se za rok změní.
Stejně luxus k životu nepotřebuju. I když nedávno jsem dostala hodinky Chopard, fakt krásné a drahé.
Od svého partnera?
Od jednoho podnikatele. Občas se jede podívat na závody a říkal, že až něco pořádnýho vyhraju, tak půjdeme nakupovat.
Co za to chtěl?
Byl to dárek, já se o to neprosila. Sám mi chtěl něco koupit. Tyhle věci se mi líbí, to nepopírám, ale jak říkám: Cítím se svobodná v tom, že když si tady chci dojít na jídlo, tak si na ně dojdu. Nepřipadám si chudá jako dřív, když jsme někam vyjeli a já přemýšlela, jestli si koupím čokoládu nebo zmrzlinu.
Jezdila jste na Západ už před revolucí?
Jednou, do Bavorska. Každý jsme vyfasovali dvacet marek a přemýšleli, jestli si koupit fáčko mejdlo, nebo tričko. A já byla u vytržení, když jsem ve výlohách viděla sportovní oblečení, které u nás nebylo - třeba maratonky.
Dnes už jste jedna z nejslavnějších lyžařek světa, ale stejně vás v Alpách nikdo nepoznává...
Tady jsou hlavně důchodci, je to tu trošku snobské. Opravdoví fandové sportu se pohybují jinde, na ty je Svatý Mořic drahý. Což je dobře - doma na Zadově to mám daleko náročnější, i když se tam snažím vyhledávat klidná místa. Stejně spousta lidí jezdí, jen aby se podívali na můj barák.
Líbí se vám alpské vrchy tady kolem?
Strašně, když si vyběhnu nahoru a vidím na jezera, která jsou jak modrá oka poskládaná v údolí... Už jsme si říkali, že bychom sem někdy v budoucnu rádi zajeli na sjezdovky.
To už bude sjezdovat i dcera...
Ta jako dvouapůlletá sjela v Itálii modrou.
Ale! Jaké jste tehdy měla pocity?
Byla jsem hrdá, ale spíš je to práce mé mámy, která ji celou zimu na Zadově tahala na šňůře po louce. Lucka se s lyžemi rychle skamarádila a dnes už umí zatočit i zastavit, kdy chce.
Vy jste lyžovala od kolika?
Lucka začala dřív, protože bydlí na horách. Já byla městské dítě. Ale zase jí máma říká: "Nebuď vzteklá, to tvoje mamka nedělala. Ta už ve třech uměla vyprávět pohádky a recitovat básničky, a ty neumíš nic..."
Těším se na lyže
Překvapení: v sedm večer Kateřina otevírá s plechovkou plzně. "Mně pivo hrozně chutná a teď mám chuť." Takže robot to není.
Chůva Martina právě vykoupala malou Lucku a ta předvedla vytříbený slovník. "No jo," krčí matka rameny. "Ona zná sedm sprostých slov, která občas vychrlí všechna najednou. Kdysi ji vzal tatínek na bowling, a ona si na to jednou za čas vzpomene..."
S tříletou dcerou už to vůbec není jednoduché. "Mamko, nechoď na trénink, nechoď," prosívá, a ta jí říká: "Kdybych nešla, tak půjdu do práce a budu s tebou ještě míň."
Dnes už má Lucie svou hlavu. Na čtvrt hodiny musíme přerušit rozhovor, protože se rozhodla, že se chce válet v nejdražším tričku. "Chci!" tříská sebou o podlahu. Máma se trochu směje, trochu je bezradná. Už se těší na konec září, na lyže. "Sice to bude na ledovci, což je nuda, ale trénink už nebude tak těžkej."
Doping jsme odmítli
Nabízel vám někdy někdo doping?
V půlce 90. let bylo moderní EPO, které pomáhá při vytrvalostních sportech. Neexistovaly metody, jak ho zjistit, a my ho měli možnost sehnat. Stálo dost peněz, ale šlo by to. A tehdy se objevily názory, že bychom to měli používat taky, když to dělá půlka špičkových závodníků ve světě... Ale my hned odmítli.
Ani minutu?
Tak to říct nemůžu, ale když jsme si sedli s trenérem Standou Frühaufem, tak jsme řekli, že to nemáme zapotřebí. Stejně se brzy našly metody, jak to zkontrolovat, takže jsem ráda, že jsem se nikdy nezapletla.
Takže kdybyste měla ambicióznějšího trenéra bez skrupulí...
Jsem ráda, že jsem před tím rozhodnutím nestála. Bylo těžké bojovat proti vědomí, že spousta soupeřů doping užívá, a nedokážu říct, jak bych reagovala s jiným trenérem.
Dnes už proti nadopovaným soupeřkám neběháte?
Už je to jen pár jedinců, kteří dost riskují. Můžou vás vyhmátnout dnes, zítra, kdykoli. A ono se žije těžko, když se musíte skrývat, aby vás nikdo nechytil. Protože teď už je při závodě čistý každý, ale v přípravě ještě ne.
Tušíte, kdo dnes ještě riskuje?
Podezření mám, ale nikoho nechytli, tak nemůžu napadat. Minimálně jedna soupeřka jezdila slušně, ale na mě neměla, pak dlouho nezávodila, až přijela na olympiádu, kde mě porazila. Tohle je velké znamení - člověk málo jezdí na závody, trénuje někde schovanej, a na nejdůležitější závod přijede našláplej.
Co cítíte k usvědčeným kolegyním?
Většina z nich už naštěstí nezávodí. Dnes potkávám třeba Finku Kuitunenovou, ale ta má trest za sebou. Já nejsem kamarádka téměř se žádnou soupeřkou, takže ani nemusím řešit, jestli bych s ní šla na kafe - beru to tak, že je soupeřka. Ale stejně mám její jméno na startovní listině spojené s tím, co se stalo...
 Lyžařka Kateřina Neumannová se na poslední sezonu ve Světovém poháru připravuje ve Svatém Mořici. |
 Kateřina Neumannová v nejtěžší fázi tréninku - nejprve dvoukilometrový výklus do kopce, pak osmkrát tam a zpátky trasu dlouhou 800 metrů. |
 V rámci přípravy se Kateřina Neumannová často dostane i na horské kolo. |
