Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vím, že na to pořád mám, říká Kateřina Nash o medaili z MS v Novém Městě

29 2015
Až v červenci vypukne světový šampionát horských kol v Novém Městě na Moravě, Kateřina Nash má být největší českou nadějí na medaili mezi ženami. „Vím, že na to pořád mám,“ říkala těsně před Štědrým dnem. Svátky tráví doma v Prachaticích po dlouhých dvanácti letech.

„Vždycky se kolem Vánoc něco dělo. Buď to bylo lyžování, nebo cyklokros,“ udává důvody, proč se domů na Vánoce vrátila po tolika letech. Kvůli medaili ze světového šampionátu bude v Evropě trávit víc času.

Katko, pořád platí varianta, o které jsme spolu dřív mluvili? Budete na jaře víc v Evropě, jezdit Světové poháry, vyjíždět body pro lepší startovní pozici do Nového Města?
Přesně tak. Tím, že jsem se rozhodla příští rok do Nového Města jet, musím jet na svěťáky, musím vyjíždět body. A hned je člověk zpátky v tom stejném závodním nasazení. A je to stejná struktura závodů, které se hodí na olympiádu. Samozřejmě uvidíme na jaře, teď se momentálně víc soustředím na Nové Město a pak se uvidí. Kdybych byla o kus nejlepší Češka, tak asi by to dávalo smysl (účast na olympiádě pozn. red.). Na druhou stranu, kdyby tam byla mladší závodnice, tak jako to nastartovalo kariéru mně, že jsem se v hodně ranném věku dostala do Atlanty, tak bych byla i radši, kdyby jela ona.

Ale pokud pojedete o medaili na MS a za vámi dlouho nikdo, tak vás nejspíš uvidíme i v Riu, že?
Přesně tak, uvidíme na jaře, jak to půjde. Loni jsem jela jen dva svěťáky, takže to porovnání trošku chybí. Já vím, že fyzičku na to stále mám. Vyhrála jsem svěťák v Las Vegas v cyklokrosu, takže vím, že na to pořád mám.

Fotogalerie

Pojedete hned ten první Světový pohár v Cairns?
Ano, jsou vlastně myslím jen tři svěťáky před Novým Městěm. Tím, že jsem se dost propadla v žebříčku, tak mám co dohánět, abych mohla v Novém Městě uspět. Musím se přiznat, že pořád myslím víc na Nové Město.

Už jste nějak v kontaktu s pořadateli, budou vás chtít využít i marketingově?
Vypadá to tak, že si vybrali tři tváře (hlavní tváří MS v Novém Městě na Moravě bude Jaroslav Kulhavý, kolem Ondřeje Cinka a Kateřiny Nash bude vytvořen fanklub, přes které si fanoušci budou moct koupit tričko, pozn. red.). Mám radost, že si kromě Jardy Kulhavého a Ondry Cinka vybrali i mě. Teď jsme řešili nějaké propagační materiály, trička, kde malují obličeje těch závodníků, které budou potom na prodej přes jejich fankluby a jejich webové stránky. Pomalu to začíná.

Pojďme do Ameriky, dlouhou dobu jste v Kalifornii bydlela v městečku Truckee, platí to ještě?
Jsou to skoro dva roky, co jsem se z Truckee přestěhovala do jiného města. Bylo to takové horské středisko, městečko v horách asi tři hodiny od San Franciska. Místo hor jsem teď u vody u San Franciska, město se jmenuje Emeryville. Je to jedno z nejmenších měst, co jsem kdy bydlela, ale je to zasazené mezi Oaklandem a Berkeley, takže je to mezi dvěma velkoměsty, no a přes vodu je pak San Francisko.

Právě u Truckee je Olympic Valley, ve které byla zimní olympiáda v roce 1960, jsou tam po ní ještě stopy?
Když se přijíždí do toho údolí, tak tam do dneška plane olympijský oheň a stojí kruhy, údolí je úplně malinkaté. Když si člověk uvědomí, že tam byla celá olympiáda kromě běžeckého lyžování, tak tam toho moc nezbylo. Skokanský můstek zrušili, sjezdovky tam samozřejmě jsou. Hokejový stadion byl venkovní a ten přesunuli na vrchol té hory, takže se tam musí vyjet lanovkou, což je docela pěkné. A mají tam i muzeum. To je asi všechno z těch pozůstatků olympijské vesnice. Je to už přece jenom 56 let.

Jaké jsou největší rozdíly mezi životem v Americe a životem v Evropě? Jestli teda nějaké jsou...
Mně to ani nepřijde. Myslím, že žiju podobně. Asi víc najezdím v autě, vzdálenosti jsou větší. Už jsem si zvykla, že když jedu na závod čtyři hodiny, tak to člověku ani nedojde. Na spoustu akcí taky musím lítat, kdežto tady v Evropě člověk všude dojede autem. Ale samotný životní styl - jsou tam nějaké rozdíly, ale kdybych se zítra přestěhovala do Prachatic, nic moc by se nezměnilo.

Tak co je třeba v Americe lepší?
Blbě se mi to porovnává. V Čechách už toho času tolik netrávím. Když jsem tady dva týdny za rok, tak ani nemám čas se rozkoukat, abych řekla, co je lepší a co je horší. Ale třeba přírodu máme samozřejmě krásnou, je jí tady dost, ale v té Americe, obzvlášť v Kalifornii, může za tři hodiny jet na lyže, za hodinu na trénink na kole a za další hodinu jsem u oceánu. Takže takhle rozmanitost té přírody je trochu jinačí.

„Vyhrála jsem svěťák v Las Vegas v cyklokrosu, takže vím, že na to pořád mám.“

A nějaká negativa?
Asi právě ta vzdálenost mezi závody.

Myslíte si, že je reálné, abyste se po konci kariéry vrátila zpět do České republiky?
Nemám žádné konkrétní plány, ale určitě se to může stát. Mně se líbí tam, kde teď jsem, žila jsem tam většinu svého dospěláckého života, ale samozřejmě rodina, známí, příbuzní jsou tady. Mám tu spoustu kontaktů a jsem ráda, že se do Česka můžu vždycky vrátit. Kdyby byla nějaká pracovní příležitost, tak si myslím, že v Praze by bylo taky hezky.

Vraťme se do let na přelomu tisíciletí, kdy přesně nastal ten zlom, že místo lyží nasadíte natrvalo tretry?
To bylo takhle. Odcházela jsem na univerzitu do Ameriky a závodila za univerzitní tým a v roce 2002 jsem na škole skončila, protože ji mají omezenou věkem. Věkem jsem tedy skončila, ale jinak jsem dál pokračovala, protože jsem chtěla dostudovat vysokou školu.Tenkrát přišel ten moment, já cyklistiku vždycky dělala jen jako koníček, jako zábavu k lyžování. Přesto, že jsem žádné závody v Americe ani nejezdila, byla jsem přes léto tady a jezdila za Českou spořitelnu, tak jsem se rozhodla, že bych si nějaký tým chtěla najít a zkusit to. Aspoň třeba rok, dva. Neměla jsem tušení, že to nastartuje 16letou kariéru (usměje se). Měla jsem docela štěstí, že jsem narazila na Lunu. První smlouvu jsem podepisovala kolem olympiády 2002.

A na olympiádě v Salt Lake City jste ještě byla lyžařka. To jste hned pak dala lyže pryč?
Ne, ne, jela jsem ještě jedny univerzitní závody, ale pak už jsem za univerzitu jezdit nemohla. No a na jaře už jsem začala jezdit za Lunu. Další zimu jsem ještě závodila za jeden lyžařský profi tým, jezdila jsem takové maratony jako Vasův běh, akorát v Americe. Pak už jsem se rozhodla, že cyklistice dám všechno a poprvé jsem i v zimě jezdila na kole. Měla jsem dobré výsledky, ale až od té zimy 2004 to bylo opravdu naplno.

Vánoce doma po dvanácti letech

Pokaždé se něco dělo. Buď to byl cyklokros nebo lyžování. Kateřina Nash se tak domů do Prachatit dostala na svátky po dlouhých 12 letech. „Je to fajn vrátit se. Bude to takové jinačí jako dospělák. Už to není takový zážitek jako za mladých časů, ale mám šanci se sejít s celou rodinou a užít si vánoční pohodu a popovídat si,“ říká. Vysněný dárek nemá. „Tedy kromě zdraví, to je nejdůležitější, pokud nějaký opravdový Ježíšek existuje. Teď mi říkala sestřenice, které je asi 15: Na Ježíška věřím, proto nekupuju dárky,“ vypráví se smíchem. V Americe moc cukroví nepeče, to spíš teď pomáhala mamince s tím, co už měla napečeno. A které má nejradši? „Klasiku, linecké a rohlíčky.“

To vás tak pohltilo?
Mě to kolo vždycky bavilo. Horská kola jsem milovala, začala jsem v šestnácti letech, takže jsem toho dost objezdila, ale nikdy jsem to nedělala naplno. Měla jsem dobré podmínky, bavilo mě to a najednou začínám šestnáctou sezonu ve stejném týmu, což je docela unikátní.

Jezdíte horská kola a cyklokros, nikdy jsi nepřemýšlela třeba o kariéře silniční cyklistky?
Ze začátku jsme silnici taky jezdili, protože bikeři z ní přecházeli. Jeli jsme pár silničních závodů i etapáků a taky mě to bavilo. Ale po nějaké době se bikové závody začaly jezdit dřív v květnu, v dubnu, pak to najednou bylo v březnu, takže ta biková sezona se začala prodlužovat a na tu silnici ani nebyl čas a prostor. Asi v roce 2006 se tým začal dělit na horská kola a xterru (triatlon v terénu) a tým po nás chtěl, abychom dělali všechno. Naštěstí přišla Georgia Gouldová, která dělala cyklokros. Tak jsem jela s ní na cyklokros. První závod mě hrozně bavil a od té doby se snažím kombinovat obojí.

A co to lyžování? Nenapadne vás někdy, jaké by to bylo, kdybyste místo kola pořád lyžovala?
Občas jo. Vyrůstala jsem v generaci Lukáše Bauera, Martina Koukala. Od dětských kategorií jsme spolu závodili v Novém Městě. Bylo fajn jejich kariéry sledovat. Občas se nad tím člověk zamyslel, ale já byla hrozně ráda, že jsem měla šanci všechny ty sporty nakombinovat. Jsem ráda, že jsem načuchla k cyklistice.

Myslíte, že byste třeba vyhrála i závod Světového poháru jako v cyklokrosu?
No to nevím, určitě nějaký talent tam byl, dřina je v cyklistice i v lyžování. Někde výš bych asi dosáhla, jestli by to bylo na vyhrání svěťáku, to těžko říct, třeba jo no, nevím (zasměje se).

Nepřemlouval vás tehdy ještě přítel, dnes manžel, Marcus Nash, abyste u lyžování zůstala? Sám byl přece lyžařem, dvojnásobným olympionikem.
Ne, ne, vůbec. Tam to bylo spíš tou školou, kterou jsem chtěla dodělat a celý svěťák se jezdil tady v Evropě, což nešlo skloubit. Když jsem s lyžováním končila, tak jsem si nemyslela, že se ve dvou cyklistických disciplínách dostanu na vrchol Světového poháru.

Jak jste na tom s lyžováním teď, máte na běžky čas?
Já jsem se hrozně těšila, že na té Šumavě bych se mohla projet, ale to teda nevypadá, bohužel.

Kdy jste naposledy stála na běžkách?
Už dva roky jsem na lyžích nebyla, ale teď u nás padá. Takže až se vrátím, určitě vyrazím.

Kateřina Nash
Kateřina Nash se zdraví s diváky před cílem závodu mistrovství světa v Táboře.
Kateřina Nash si jede pro třetí místo v cross country Světového poháru v Mont Sainte-Anne.
Kateřina Nash během závodu SP v Novém Městě

CYKLOKROS I HORSKÁ KOLA. Kateřina Nash ráda kombinuje obojí, v příští sezoně ale vše podřídí světovému šampionátu v Novém Městě na Moravě.

A sledujete pořád své lyžařské kolegy?
Ani ne, televizi ani nemám a v Americe to moc neukazují, pokud není olympiáda. Přehled mám, samozřejmě větší zájem byl, když tam ještě jezdily holky a kluci, se kterýma jsem závodila, ale do dneška si výsledky přečtu a když mám možnost se na závod podívat, tak určitě kouknu. Je to lepší i divácky. Za mě se všechno jezdilo intervalově, nebyly žádné skiatlony, hromadné závody. Teď jsou sprinty, sprinty dvojic, na to se líp kouká.

Dvakrát jste jela olympiádu na lyžích, dvakrát na horských kolech. Která se vám líbila víc a proč?
Nevím, jestli se to dá takhle porovnat. Nejvíc se mi líbilo asi v Naganu. Chodili jsme na hokej, bylo to takové uvolněnější.

„V Naganu jsme byli na hokejovém finále, což byl asi můj největší sportovní zážitek vůbec. I větší, než co já jsem sama vyhrála.“

Tak to vezmeme postupně. Atlanta 1996, co se vám vybaví?
Jeli jsme s Katkou (Neumannovou) dohromady. Atlanta je šíleně velká, je tam osmiproudá dálnice, takže šestnáct pruhů celkově. Pamatuju si, že jsem stála na mostě a čučela dolů na auta a říkala si: To je blázinec. Byly jsme tam docela dlouho, člověk dlouho čeká, připravuje se na jeden závod a nakonec jsem zajela relativně slušný výsledek, na to, že jsem byla nejmladší (dojela na 19.místě). Obě s Katkou jsme totiž byly lyžařky.

Co Nagano 1998?
Zimní olympiáda je vždycky taková menší než ta letní, je tam míň sportů i sportovců. Na lyžování mě bavilo i to, že tam bylo víc závodů. Jedete jeden den, když to nevyjde, tak to nevyjde, ale máte ještě tři čtyři závody. Dost si na té olympiádě zazávodíte. Byli jsme na hokejovém finále, což byl asi můj největší sportovní zážitek vůbec. I větší, než co já jsem sama vyhrála. Nikdy předtím jsem asi v hale na hokeji nebyla a ta atmosféra na stadionu, to byl fakt zážitek.

Pamatujete si, komu lidé v hale fandili?
Ona byla dost namixovaná, protože když lístek kupujete, tak nemůžete vědět, kdo v tom finále bude. Moc si to nepamatuju, ale myslím, že lidi rozuměli tomu sovětskému bloku a tomu, co se dělo, takže věděli, co to pro ty dvě země znamená. Nakonec si myslím, že spíš fandili České republice.

Kateřina Nash

Rodačka z Prachatic byla všestranná sportovkyně odmala. Začínala jako skokanka do výšky, přešla na běh na lyžích, ve kterém se dokonce stala juniorskou mistryní světa ve štafetě. Na běžkách se zúčastnila i dvou olympijských her v Naganu a Salt Lake City. To už ale kolo nebrala jen jako tréninkový doplněk, ale začínala na něm závodit. I na horských kolech brala juniorskou medaili - stříbrnou. Taky se dostala na dvě letní olympiády - v Atlantě a v Londýně. Za svou kariéru vyhrála čtyři závody Světového poháru v cyklokrosu a v roce 2011 byla třetí na světě. A příští rok? Světový šampionát v horských kolech v Novém Městě na Moravě.

Další máme Salt Lake City 1998.
Salt Lake City bylo takové zajímavé tím, že jsem to tam znala. Na univerzitě jsme na těch tratích závodili tři sezony před olympiádou. Tehdy jsem si dodělala zkoušky dřív, abych mohla odletět do Evropy a vyjet si na ni body. Znala jsem nadmořskou výšku, tratě, prostředí, takže když jsem pak přijela na místo, přišlo mi až divné, že je to olympiáda. Skoro jako kdyby měl člověk olympiádu na Zadově. Už tam to bylo dost komerční, nebylo moc času podívat se na jiné sporty, nebyly vstupenky. Člověk tam byl vyloženě na to dojíždění z vesnice na sportoviště. Oproti Naganu to bylo ale domáčtější.

A Londýn v roce 2012?
V Londýně už to nebylo na nějaké zážitky. Jela jsem tam bojovat o medaili, takže požitek z olympiády nebyl žádný. Tím, že biky se jedou ke konci, tak jsme na místo přijížděli v půlce olympiády, první týden jsem se dívala v televizi. Bydleli jsme daleko od vesnice z Londýna u tratí a šlo jenom o to, připravit se na závod. Ten skončil, šli jsme na závěrečný ceremoniál a najednou byla olympiáda dva dny.

Takže se dá říct, že čím větší ambice člověk na olympiádě má, tím míň si ji užije?
Určitě. Ten stres, očekávání, člověk si hodně slibuje. Na Londýn mám nejmenší vzpomínky, byl to pro mě závod. Člověk si to od televize představuje trochu jinak, ale pro ty sportovce je to spíš taková dřina.

A teď Rio 2016. Už jste tam někdy byla?
Nebyla.

Ale chtěla byste...
No já nevím (směje se). Od Londýna jsem s tím ani nějak nepočítala. Ne že bych úplně končila, ale chtěla jsem z toho tak pomalu vypadnout. Nejezdím každý závod, ráda si to namixuju, vybírám si. Byla jsem na olympiádě, objela jsem svěťáky, já už jsem si objela všechno, co jsem chtěla. Už na tu olympiádu moc nemyslím.

„Nebavilo by mě, kdybych jezdila na nějaký místní závod a vyhrávala ho o 10 minut“

Po vás a Kateřině Neumannové by další Češkou, která si vyzkouší letní i zimní olympiádu, měla být Martina Sáblíková. Myslíte, že má šanci třeba i na medaili?
Až tak to nesleduju. Viděla jsem výsledky časovky, ale té se jede hrozně málo. Jsou tam holky specialistky, bude záležet na tom, jak se připraví. Myslím, že když má někdo medaili z olympiády, tak má vždycky šanci na úspěch i v jiném sportu. Má talent, fyzičku, to extra, co člověk potřebuje k tomu, aby takovou velkou akci vyhrál. Když to všechno do sebe zapadne, tak asi jo. Už se té cyklistice taky věnuje dost dlouho, zkušenosti má.

Když se podíváme ještě dál za olympiádu, co vás po ní čeká?
Ráda bych příští rok zase jela nějaký cyklokros.

Letos jste měla za cíl MS v cyklokrosu v Táboře, příští rok je to MS v Novém Městě, případně olympiáda. Nebudete potřebovat další cíl, ke kterému se upnete?
Cíl určitě pomůže, ale mě baví závodit. Takže někdy je u mě ten cíl takový, že bych se ráda podívala na nové místo. Nebavilo by mě, kdybych jezdila na nějaký místní závod a vyhrávala ho o deset minut, chci jet na závody, kde si zazávodíme a třeba budu pátá. Něco jako na mistrovství světa v Táboře, pro mě to byl jeden z nejlepších cyklokrosových závodů vůbec. Dávala jsem si tam takovým způsobem, že si nepamatuju, že bych se takhle při závodě vyšťavila. Bylo to zajímavé, napínavé. Když pojedu na nějakou velkou akci, tak chci závodit ve špičce. Těžko by se mi padalo do dvacítky, třicítky. Pak je opravdu pro mě na čase zkusit něco jiného. Ale konkrétní plány mám akorát do Nového Města, pak se uvidí co dál.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze