Tentokrát už ani zkušenosti, ani srdce velké závodnice trojskokanku Šárku Kašpárkovou nezachránily. Ve finálovém závodě se třikrát rozeběhla a třikrát se botou dotkla plastelíny za odrazovým prknem. Tři červené praporky nad hlavou rozhodčího pro ni znamenaly bleskový konec v soutěži. "Asi se projevilo to, že jsem letos neměla tolik závodů. Po dlouhé době jsem si zase vybrala svoji smůlu," řekla Kašpárková. Mistryně světa z roku 1997 se druhou sezonu po sobě trápila s vážným zraněním. V zimě si zlomila navikulární kost v nártu a nohu dostala na týdny do sádry. Takový konec byl pro ni přesto velmi tvrdý. A nečekaný. V pátek skočila Kašpárková limit a zářila. Vypadala, že si nepřipouští starosti. Libovala si, že favoritkami jsou soupeřky. Ještě chvíli před startem se usmívala do kamery, která přenášela obraz na velká plátna v rozích stadionu, a mávala lidem velkým plyšovým klokanem. Pohoda zmizela se začátkem závodu. Poprvé se rozběhla a přešlápla skoro o polovinu špičky nohy. Před pokusem číslo dvě posunula svou značku na rozběhové dráze o dvacet centimetrů dozadu. Když to nevyšlo, zkusila značku posunout ještě dál. Všechno bylo marné. Naposledy dopadla do písku, zvedla se, ohlédla a viděla praporek. Hodila hlavou směrem na tribunu, kde seděl její trenér Michal Pogány a smutně se usmála. "Nebylo to dobré rytmicky," uznala. "Na začátku jsem dělala moc dlouhé kroky." Když odcházela z plochy, na stadionu hustě pršelo. Soutěž se trochu brzdila. Rozhodčí odrazové prkno často otírali. V nečase Kašpárková musela absolvovat dva pokusy. "V dobách, kdy jsem skákala dál, jsem skákala lépe i v dešti. Neměla jsem den." Stačilo jen zopakovat výkon z kvalifikace - a byla by čtvrtá. Medailistky, první Bulharka Tereza Marinová, druhá Ruska Taťana Lebeděvová a třetí Ukrajinka Olena Hovorová. byly jasně vpředu. Hovorová po závodě žertovala: "Když začalo pršet, první, o co jsem se starala, byl makeup."
25. září 2000
