Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Forejt nechtěl k ženám, a tak krotí jindřichohradecké Lions už sedm let

Karel Forejt, trenér Jindřichova Hradce | foto: Petr Lundák, MF DNES

15 2016
Za posledních sedm sezon se u fotbalistů Budějovic protočilo devět hlavních trenérů, u hokejistů jich měli šest a volejbalisté z jihočeské metropole dva. U jindřichohradeckých basketbalistů už sedm let šéfuje střídačce Karel Forejt. Kouč, který v únoru oslaví padesátiny, postoupil s Lions před čtyřmi lety do nejvyšší soutěže.

Ve středu zdolali v Českém poháru Ostravu a jsou už jen jeden krůček od účasti v jeho Final Four. „Byl by to obrovský úspěch v sezoně, která se jinak nevyvíjí podle představ,“ říká Forejt, který už ve čtvrtek v sedm ráno vedl trénink dorostenců.

Vyvracel jste mi, že sedm let u jednoho mužstva není pro basketbalové trenéry úplně výjimečné. Kolik takových je v nejvyšší soutěži?
Minimálně o dvou vím. Třeba Kolín má dlouho trenéra pana Benáčka. A ve středu jsem našel zprávu, že Děčín podepsal na čtyři roky pana Budínského, a jestli to dodrží, tak se přiblíží šestnácti sezonám.

Uznávám. Tak výjimečný tedy nejste, ale přesto u fotbalistů i hokejistů dochází k výměnám podstatně častěji. Třeba se u mužstva protočí i tři za sezonu. Stává se tohle i v basketbalu?
Pokud si dobře vzpomínám, stalo se to zrovna v mém případě, když jsem skončil v Poděbradech. Vzal to tam po mně tenkrát současný trenér Svitav Stanislav Petr a ani ten sezonu nedokončil a vystřídal ho tehdejší asistent. Jinak v průběhu sezon k moc změnám nedochází.

Čím to je?
Ve fotbale hrají okamžité výsledky obrovskou roli. Možná je to i tím, že ve fotbale nebo hokeji je ten trend po léta zapsaný. V basketbalu to až tak není.

Vy sám už jste v kariéře ale jedno odvolání v rozjeté sezoně zažil v Poděbradech. Proč?
Je to asi o tom, jestli v tom daném klubu potřebují okamžitý efekt, nebo sází na koncepční práci.

A Jindřichův Hradec je ten druhý případ?
Když jsem sem přicházel, domluva byla jasná. Jindřichův Hradec by se chtěl postupnými kroky dostat do nejvyšší soutěže. A to se nemění. Rok od roku budujeme na všech frontách. Nejen na sportovní, ale i na funkcionářské. Zatím se nám to daří a postupné kroky mají vzestupnou tendenci. I když tahle sezona se nevyvíjí podle našich představ. Ono je to rok od roku složitější a sportovní úroveň nejde posouvat do nekonečna. Pracujeme tady v omezeném počtu lidí a s omezenými finančními prostředky. I proto je asi vedení shovívavé.

V roce 2009 to bylo celkem překvapení, když trenér z nejvyšší soutěže přišel do Hradce.
V té době jsem nechtěl zůstat dlouho bez trenérské práce. Bezprostředně po odvolání z Poděbrad jsem měl dvě nabídky. Jedna byla z Hradce, který byl o soutěž níž, a druhá pak z nejvyšší soutěže žen. Trénovat ženy se mi nechtělo.

Neznám moc trenérů, kteří by se od žen dokázali vrátit k mužskému basketbalu.
Přesně tak. Znám jen jednoho. Nebudu ho jmenovat, ale měl potom právě problém přejít zpátky k mužům. Je to úplně jiná práce.

Karel Forejt

Narodil se 18. února 1966 v Kutné Hoře. Jako hráč má za sebou 17 ročníků v československé a české lize. Hrál za Pardubice, Spartu Praha, Vyšehrad nebo Nymburk. Má čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili a za Spartu Praha si zahrál i evropské poháry.

Jako asistent trenéra byl u tří titulů Nymburka (2003-2005). Dále vedl Sadskou a Poděbrady. Sedm let už působí v Jindřichově Hradci.

V Hradci trvalo tři roky, než se postoupilo do nejvyšší soutěže. Nikdy na vás nebyl tlak, aby to bylo dřív?
Ne. Mohli jsme postoupit i dřív, ale nebyli jsme na to připravení. Říkali jsme si, že tam půjdeme, až budeme i ekonomicky stabilní.

Zlepšování pokračuje. Loni jste se už dostali do play-off.
Ano, ale tady navážu na to, že je každým rokem těžší a těžší přidat další příčku. Letos budeme bojovat o play-off, nic není ztracené, ale soutěž je vyrovnaná. Rozhodují detaily a je k tomu potřeba i kus štěstí. A to jsme loni měli.

V čem?
Obrovskou kliku na Američany. V omezeném rozpočtu, který na zahraniční hráče máme, hledáme v nějakém výkonnostním koši a nemusí se to povést. Loni se to povedlo a byli to lídři týmu. Což je hodně důležité, protože tu máme mladé hráče.

Mluvil jste o omezených finančních možnostech. Nemrzí vás, že si nemůžete ukázat na top hráče a toho dostanete?
Ale můžeme ho sem dostat. Když ale přijde top hráč, nemůžeme už zase přivést další kvalitní hráče. Snažíme se navíc moc nepřeplácet a špičkoví hráči mají veliké požadavky. Pak je otázka, jestli bude takový hráč opravdu lídr a bude tým fungovat.

Jak odhadnete, jestli vytipovaný hráč za to opravdu stojí?
Tady bych vyzdvihl práci Radima Valchy (sportovní ředitel klubu), který obvolává kluby, mluví i s konkrétními lidmi, kterým hráči pod rukama prošli. Snažíme se riziko přehmatu snižovat na minimum. Ale ani to nezaručuje, že se hráč povede. Na hráčích jsme zvyklí pracovat týmově. Probíráme se nabídkami, sledujeme videa, říkáme své názory. Hlas nakonec mám pak já.

Trénujete v klubu muže i tým do 17 let. Neměl jste někdy pocit, že už jste po letech vyhořelý?
Ne doslova, jak to říkáte. Syndrom vyhoření mě nepotkal, ale nálady jsou všelijaké, hlavně když se úplně nedaří. Vždycky říkám, že mě nejvíc deptá to, že po nějakém zpackaném zápasu A-týmu musím jet druhý den s mladýma a musím být zase fresh. Nejde tam přenášet nějaké nálady. Chybí bezprostřední odpočinek po zápase. Někdy se to nahromadí, nálada je špatná a bohužel si ji někdy vyleju doma.

Fotogalerie

Když se delší dobu nedaří a letos jste měli už dvě nepříjemné série, jakým způsobem hráče motivujete?
Rozebíráme to s asistentem Davidem Musilem i na základě rozhovorů s maséry. Snažíme se dopracovat k tomu nejlepšímu, co můžeme pro hráče udělat. Někdy je to o tom, je hlavně povzbuzovat. Někdy zase tvrdou prací krizi překonat. Musím říct, že i když se nedaří, tak naši kluci příkladně pracují v tréninku, a každá série jednou končí. Program je teď hodně našlapaný, hraje se i třikrát do týdne a nemá smysl se v porážce dlouho babrat.

Kde vidíte strop Jindřichova Hradce?
To je hrozně těžké. Není to jen o sportovních úspěších. Ale pokud bychom i po ekonomické stránce posílili, tak se můžeme posouvat i výš v tabulce. Uvidíme. Čas ukáže.

Můžete se za čas rovnat třeba s Opavou, která sice má úspěchy, ale občas hrála i v nižších patrech.
Opava je ekonomicky stabilní klub. Jeden čas fenomén českého basketbalu. Hráče minimálně obměňuje. Hodně dbají na to, že shromažďují hráče, kteří mají k Opavě vztah. To je obrovská devíza. Podobnou cestou jde teď Děčín.

Opava se teď řadí k nejlepším českým klubům. A pak je tu ještě Nymburk. Není to tak trochu nuda, že ční až tolik nad ostatními?
Myslím si, že se blíží doba, kdy tomu tak nebude. I Nymburk snižuje rozpočet a soutěž se i v jeho přítomnosti vyrovnává. Spousta týmů už s ním hraje vyrovnaná utkání. Nebude to trvat dlouho a tahle soutěž bude ještě vyrovnanější a mistr nebude známý předem.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze