Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přání nejlepších kanonýrů fotbalu a hokeje: druhý double pro Plzeň

PLZEŇŠTÍ STŘELCI. Kanonýr fotbalové Viktorie Michal Ďuriš (vlevo) a útočník hokejové Škody Dominik Kubalík zapózovali pod plzeňskou věží na náměstí Republiky a popřáli si hodně štěstí do zbytku sezony. Aktuálně jsou oba nejlepšími střelci nejvyšších soutěží. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

17 2016
Na nápad dát dohromady aktuálně nejlepšího střelce fotbalové a hokejové nejvyšší soutěže - navíc oba z Plzně, reagovali opatrně, to z pověrčivosti. „Hned mě napadlo, že se rouháme a že do konce sezony dám už maximálně jeden gól. Doufám, že se to nevyplní,“ pousmál se Michal Ďuriš, útočník mistrovské Viktorie.

I myšlenku, že by se v nadsázce nechali vyfotit na sportovní střelnici se zbraní v ruce s titulkem „My pálíme ostrými,“ rychle zavrhli. „Že dáme gól, není jen o nás. Jsme jen na konci týmové práce. Takhle by to vypadalo, že ostatní nás nezajímají,“ vysvětloval Dominik Kubalík, kanonýr hokejové Škody.

Ale zároveň se chtěli poznat, dosud si drželi palce pouze na dálku. Když mají čas, vyrazí fandit do hlediště jeden druhému. A byť je dělí sedm let věku, mají dost společného. Oba jsou pověrčiví.

„Já strašně. Když jsem dal gól v den, kdy jsem se nestihl nasnídat, nic jsem nejedl ani před dalším zápasem,“ líčil Kubalík. Oba mají starší bratry, ke kterým v dětství vzhlíželi. „Ten můj je o čtyři roky starší, prošel mládežnickými reprezentacemi na Slovensku. Byla pro mě velká motivace vyrovnat se mu,“ vzpomíná Ďuriš.

A oba se také o korunu krále střelců přetahují s borci z týmu velikého rivala - pražské Sparty. Ďuriš na startu fotbalového jara, do kterého Viktoria vstoupila vítězstvím na hřišti 1. FC Slovácko, soupeří s Davidem Lafatou. Kubalíka ve finiši základní části hokejové extraligy nahání pro změnu Robert Sabolič.

Plzeňský útočník Michal Ďuriš v duelu s Boleslaví
Plzeňský útočník Dominik Kubalík překonává Jaroslav Januse v brance Litvínova.

Jedno je jisté. Na jejich další trefy budou v příštích týdnech spoluhráči hodně spoléhat.

Pánové, prozraďte, kdo vám před lety visel v dětských pokojích na plakátech?
Michal Ďuriš:
Odmalička fandím Arsenalu, vždycky mi byl sympatický Thierry Henry. Sledoval jsem každý jeho zápas, on mě úplně pohltil. A jeho plakáty mi visely doma v pokoji, to je jasné.
Dominik Kubalík: U mě to byli také střelci - Ovečkin a Stamkos. A shodou okolností těmhle týmům i fandím. Washington mi byl sympatický od chvíle, co jsem začal sledovat NHL. A hrát někdy za Tampu na Floridě, to by se mi moc líbilo.

Kde u vás v rodině hledat sportovní geny?
Ď:
Mamka byla profesionální lyžařkou, kvůli vážnému zranění ale musela brzy skončit. Zato táta hrál fotbal celý život, s bráchou nás odmalička bral na stadion. Proto zvítězil fotbal nad lyžováním.
K: Naše rodina je hlavně hokejová. Hrával strejda, chytil se brácha. Ale protože táta byl fotbalista, táhlo mě to zpočátku víc tam. Jenže jsem nedostal šanci - brácha si ještě mohl vybrat jestli hokej nebo fotbal, já už to měl určené. Přitom fotbal mě v dětství bavil víc, ale postupně se to otočilo. Rychle jsem měl velký vzor právě v bráchovi.

Starší bratry máte oba. Je pro mladšího sourozence velký motor a motivace vyrovnat se mu?
Ď:
Brácha prošel mládežnické reprezentace, často jsem od rodičů i okolí slyšel, že má daleko větší talent než já. Já že to mám jen vydřené. Brácha se rozhodl studovat a šanci prosadit se ve vrcholovém fotbalu nakonec nechytil. Dnes se živí úplně něčím jiným, než by možná i chtěl. Já byl víc tvrdohlavý, fotbal jsem měl výš než školu, a i když to občas nebylo jednoduché, všechno dobře dopadlo. Ale s bratrem se pořád hodně podporujeme, navíc u fotbalu zůstal na nižší úrovni.
K: O Tomášovi se pro změnu říkalo, že neměl tolik talentu jako já, ale že byl velký dříč. A že já na to doplatím. Jenže já k němu o to víc vzhlížel. Viděl jsem, co všechno obětuje tomu, aby se posouval dál. A začal jsem dělat podobné věci. Teď hraje brácha v Německu, je tam spokojený. Voláme si každý den, konzultujeme všechno kolem hokeje. Sledujeme se navzájem a jak se dokážeme po zápase chválit, tak se dokážeme i pořádně sprdnout.

Plzeňský Dominik Kubalík vypálil v pádu na vítkovickou branku.

Kdo z rodiny je vaším největším fanouškem?
Ď:
Moji rodiče. Sledují všechny zápasy. Dokonce i ty někde na soustředění a já přitom vůbec netuším, že se dají chytit někde na internetu. Mamka mi dělá kroniku. A do fotbalu už se vtáhli i rodiče mojí manželky, kteří o něm předtím neměli ani páru. Teď sledují všechno.
K.: U mě to jsou určitě oba dědové. Jeden pečlivě vystřihuje všechny články, nalepuje a pečuje o kroniku, dokonce si i v osmdesáti letech kvůli tomu pořídil internet. Druhý děda nevynechá žádný zápas a pořádně fandí. Nikdy není úplně spokojený. Když dám gól, měl jsem dát dva. Když dám dva, stejně to mohlo být lepší. (úsměv) A pak samozřejmě rodiče. Když jsme byli s bráchou za oceánem, stávalo se, že jsme hráli ve stejný den. Mamka si šla v osm lehnout, v jedenáct zapnula televizi a sledovala Tomáše. Pak si zase hodinku zdřímla a od tří koukala na mě. A ráno šla do práce.

Teď už jste si jako střelci vydobyli respekt. Který svůj gól považujete zatím za ten nejslavnější?
Ď:
Každý připomíná ten v Lize mistrů proti AC Milán, kdy jsem v závěru vyrovnával na 2:2. Kdykoliv si na to vzpomenu, tak i mě mrazí. Vyprodaný stadion, běžela 93. minuta, zkrátka paráda...
K.: Před rokem jsem na mistrovství světa dvacítek vyrovnal proti Dánům v poslední minutě na 3:3 a pak jsme vyhráli v prodloužení. Nakoplo nás to, druhý den jsme porazili Rusy a postoupili do čtvrtfinále. Kdybychom tehdy s Dány prohráli, hráli jsme o záchranu. Tak asi tahle trefa. Ale vlastně mám i jeden fotbalový gól důležitý.

Vážně? Povídejte.
K:
Po sezoně se přepínám z hokeje na fotbal, trénuju a občas si zahraju u nás v Losiné. A na jaře jsem nějakým omylem vstřelil gól, který nás posunul do I. B třídy.

To muselo být slávy.
K:
No jo, ale také mě to v hospodě stálo pořádnou útratu. (smích)

Když jsme u toho, jak vy jste na tom, Michale, s hokejem?
Ď:
Mě strašně baví! Sleduju pravidelně NHL i Plzeň, ale když se sám dostanu na led, je to o hodně horší.(úsměv) Chodím si zahrát, když máme v prosinci volno, ale nestojí to za moc. Ale když jsme na soustředěních, mastím play-station. Samozřejmě NHL, hraju za Chicago.
K: Vidíš, a já zase na play-station pravidelně hraju FIFU...

Radost plzeňského útočníka Michala Ďuriše poté, co jeho spoluhráč Milan Petržela vstřelil druhý gól v duelu se Spartou.
Plzeňský útočník Michal Ďuriš se snaží proniknout obranou Rapidu Vídeň.
Sparťanský obránce Costa v souboji s plzeňským Michalem Ďurišem.
Plzeňský Michal Ďuriš se raduje z gólu proti Zlínu.

Platili jste od dětství za střelce?
Ď:
V mládežnických kategoriích jsem dával rozhodně víc gólů než mezi dospělými. Ale že se mi teď v Plzni tak daří, je především díky tomu, že jsem se konečně mohl posunout na hrot útoku. Dřív, za trenéra Vrby, jsem tady hrál záložníka, a to branek moc nebylo.
K: Já měl v dorostu i v juniorce pokaždé víc gólů než asistencí, nikdy jsem nebyl moc nahrávací typ. Letos se to ale spustilo z ničeho nic. Minulou sezonu jsem neměl příliš povedenou, teď se to úplně otočilo.

Máte své dvorní nahrávače?
Ď:
My dáváme góly hlavně po křídelních akcích, takže všichni z krajních záložníků - Honza Kovařík, Milan Petržela, Honza Kopic...
K: U mě je to jednoduché, vždyť na 90 procent branek mi v téhle sezoně přihrál Jarda Kracík. Když vidím, jak se nechá mlátit za brankou a stejně to dokáže ještě nádherně nahrát, jen kroutím hlavou.

Umíte si jako střelci představit, že byste vzali do rukou zbraň? Třeba sparťan David Lafata je vášnivý nimrod, dokázali byste vy vystřelit na jelena, nebo si zajít na sportovní střelnici?
Ď:
V životě jsem to nezkoušel a asi ani nebudu. Nejspíš by v lese padlo i něco jiného. (úsměv) Ani pouťová střelnice mi nikdy nic neříkala.
K: Já jsem byl párkrát střílet s Kubou Jeřábkem v Mirošově, kde má kamaráda myslivce. A doma máme vzduchovku, kdyby něco... (smích)

Mají nějaký vyšší symbol vaše čísla na dresu? Michale, co vaše dvanáctka?
Ď:
Kdepak, s ničím nesouvisí.

Už jsme slyšeli i variantu, že to značí vaši pozici v Plzni za kouče Vrby. Dvanáctý hráč, žolík...
Ď:
Nebo že mi chutná plzeňská dvanáctka, že? Ne ne, nic z toho.

Dominik Kubalík z Plzně překonává gólmana Zlína Libora Kašíka.

Dominiku, co vaše číslo 18?
D:
Tak to je jednoznačně rodinné číslo, mamka je narozená 18. dubna. Já i brácha jsme vždycky sahali po osmnáctce, a když byla obsazená, alespoň ji nějak přizpůsobili. Jednaosmdesátku a tak.

Pojďme k penaltám a samostatným nájezdům. Máte jako střelci recept, jak je ideálně provést?
Ď:
No, my máme v Plzni s penaltami trošku problém všichni a zažil jsem to i já. Na podzim jsem kopal tři, proměnil dvě. Proti Spartě jsem zvolil opačnou stranu než ty předtím a gólman to přečetl. Naštěstí jsme vyhráli a tolik to nevadilo. Z toho vyplývá, že recept neexistuje. Jedině snad zavřít oči a napálit to.
K: Mě se momentálně nájezdy v Plzni netýkají, není to moje silná disciplína. Přede mnou by na něj u nás šel možná i gólman (úsměv). Je pravda, že první extraligový gól jsem sice dal z trestného střílení, ale to byla pěkná šmudla.

Vy jste v 17 letech vyrazil do zámoří. Jak to zpětně hodnotíte? Byl to správný krok?
K:
Člověk nemá ničeho litovat. Brácha i rodiče mi tehdy říkali, ať do Ameriky nechodím. Já zastával názor, že když budu hrát v Kanadě za juniorku, mám větší šanci na draft. To se potvrdilo a povedlo se mi to (Kubalíka v roce 2013 draftovalo Los Angeles jako 191. v pořadí, pozn. aut.). Ale další sezona se mi nepovedla, tím zhasly šance podepsat dobrou smlouvu. Rozhodl jsem se pro návrat do Plzně. Momentálně chci hrát dobře tady v extralize. A když se třeba něco povede, otevře se další možnost zkusit něco v zahraničí.

Michale, jak to srovnat s tím, když jste se ze Slovenska přesouval do české ligy?
Ď:
To nebyl problém, navíc já se narodil v Čechách, i když jsme tady byli jen rok. Bylo mi 21 let, s jazykovou bariérou nebyl problém. Byla to trošku změna. Do té doby jsem byl zvyklý být v jednom klubu a v jednom městě. Navíc to přišlo naráz, na rozmyšlenou jsem měl jednu noc. Plzeň se už v tu dobu zvedala, ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že udělá tři tituly, odpověděl bych, že je blázen. A vidíte, povedlo se.

Plzeňský útočník Michal Ďuriš (vlevo) a Christopher Dibon z Rapidu Vídeň bojují o míč.
CHYBĚL KROK. Plzeňský fotbalista Michal Ďuriš se ve skluzu natahoval po přihrávce, ale na míč nedosáhl.
ZVLÁDLI JSME TO. Michal Ďuriš se spoluhráčem z Plzně Janem Kovaříkem oslavují vítězství nad Jihlavou v 9. ligovém kole.

Když jste zmínil náklonnost k Arsenalu, hodně by vás lákala možnost zahrát si Premier League?
Ď:
Na Premier League už mi hodiny odtikaly, už je hodně minut po dvanácté. Tam se v 27 letech nepodívám, to by byl zázrak. Ale určitě bych si ještě další zahraniční soutěž rád vyzkoušel. V zimě byla šance jít do Francie, nakonec to nedopadlo. Ale nejsem zklamaný, jsem rád, že jsem v Plzni. Věřím, že se odtud dostanu na Euro a otevřou se možná další okénka.

Kdy vám oběma došlo, že i meta národního týmu je pro vás dosažitelná?
Ď:
Když jsem se tam dostal poprvé, bylo mi třiadvacet a byl to neskutečný zážitek. Reprezentace je nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Jsem šťastný, že se mi to povedlo. Teď přichází pozvánky pravidelně, třešničkou na dortu je postup na Euro. Doufám, že mi zdraví vydrží a povede se nám tam uspět.

K: Já si na podzim zahrál poprvé za áčko, bylo to něco úžasného. Vůbec jsem pozvánku nečekal a strašně si to užíval. O další akci mě bohužel připravila nemoc, teď musím věřit dál. Mistrovství světa? Na to vůbec nemyslím. Člověk samozřejmě udělá vše, co umí, ale jsem na zemi. Teď hlavně doufám, že se někdy dočkám další pozvánky.

Hrozil někdy před lety moment, že byste místo snu o reprezentaci sport zabalili? Zasáhly vás nástrahy puberty?
Ď:
Já měl v pubertě trošku větší problémy, ani o nich nechci mluvit. Vypadalo to, že s fotbalem seknu. Paradoxně mi pomohlo, že jsem odešel na internát. Tam jsem se zkrotil a pomalu se vrátil do správných kolejí. Doma jsem měl předtím všechno nachystané, mamka mě obskakovala. Najednou jsem se musel starat sám o sebe, teprve to mi dalo pocítit, jaký je život.
K: Mě vlastně puberta nezasáhla, protože v tom věku jsem se zrovna sbalil a odjel do Kanady. Přijel jsem tam vyjukaný, ale za ty dva roky jsem se prý změnil. Pomohlo mi to, osamostatnil jsem se. Myslím, že toho času na užívání bude ještě dost. Třeba až vyhrajeme titul...

V roce 2013 ho pro Plzeň získala jak fotbalová Viktoria, tak hokejová Škoda. Dá se to zopakovat?
Ď:
Na to jaro si pamatuju velmi dobře, to se nestává každý rok. Na sedmé finále hokejistů jsme si rezervovali letadlo a letěli přímo do Zlína. Úžasný zápas, i ty oslavy byly neskutečné. No, rychle nás čekal návrat do reality, protože my jsme ještě měsíc hráli. Trenér Vrba byl na takové věci háklivý, zakazoval nám potkávat se pak s hokejisty. Byli jsme pod bedlivým dohledem, aby tam nebyl na tréninku nějaký alkohol. Naštěstí jsme to zvládli a získali titul i my. Bylo by nádherné si to zopakovat.
K.: Přiznávám, že mě hodně mrzí, že jsem o tyhle chvíle přišel. To byla zrovna sezona, kdy jsem byl v Kanadě. Ale jsem velký fanoušek fotbalistů a věřím, že oni přejou zase nám. Tehdy to muselo být něco neskutečného, i když trenérům se to asi úplně nelíbilo. Člověk si ale tyhle chvíle musí užít. Kéž by se to ještě někdy zopakovalo.

Vidíte, a to se pořád říká, že Viktorka už po třech titulech není tolik hladová. Jak to je, Michale?
Ď:
Hloupost. To se nikdy neomrzí. Já bych titul vyhrával klidně každý rok. (úsměv) I tu Ligu mistrů bych si ještě strašně rád zahrál, to jsou neskutečné věci. Takové zážitky se člověku navždy vryjí do paměti.
K: Liga mistrů je u nás jinde než ve fotbale. Takže já bych bral ten titul.







Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze