Loni ještě v deblkanoi s Filipem Dvořákem skončil sedmý na olympiádě v Riu, na srpnové mistrovství světa do Račic už Jaroslav Radoň přijel jako trenér indonéských kanoistů.
Odchovanec nymburského vodáckého klubu si v Indonésii musel zvyknout na jinou mentalitu lidí, omezený jídelníček i divoká pravidla na silnicích.
V tréninkovém centru sto kilometrů od Jakarty má na starosti pět kanoistek a sedm kanoistů. Na světový šampionát přivezl čtyři muže a tři ženy. Vzhledem k tomu, že se šampionát konal v Česku, měl organizačně na starosti celou reprezentační výpravu.
„Potvrdila se všechna upozornění, co jsem dostal před odletem, že v Asii jsi v úplně jiném světě. Měl jsem toho plné zuby. Ti lidé se tady motali, jako by to zažívali poprvé, přitom už byli na mistrovství světa několikrát,“ popisoval kutnohorský rodák.
V Indonésii se potýká také s komunikací v rámci tamní kanoistické federace. Průtahy a zmatky však místní vyrovnávají srdečností, o Radoně se postarali skvěle.
„Dostal jsem takový standardní evropský pokoj s výhledem na celé jezero, podle mě se v okolí sta kilometrů nedá najít lepší ubytování. Mám zajištěné jídlo, dali mi novou motorku, protože tam se člověk pohybuje jedině na ní,“ pochvaloval si zázemí.
Po půl roce už ví, jak se po indonéských silnicích pohybovat, i když jsou tamní účastníci provozu dost svérázní. „Oni bohužel neumějí moc řídit a předjíždí se tak, že vjedete do protisměru, začnete troubit a předjíždíte. To jsem ze začátku koukal. Ale když si na to zvyknete... Navíc silnice jsou buď ve špatném stavu, nebo pořád do kopce z kopce, takže maximální rychlost je tak šedesátka. A jsem asi jediný člověk, který jezdí s helmou. Není problém tam na motorce potkat samotné sedmileté dítě jako řidiče,“ líčí Radoň.
Krize na něj dolehla po měsíci, kdy zvažoval návrat domů. Nejvíc bojoval s jednotvárným jídelníčkem. „Jídlo je bezvadné, ale je extrémně chudé, to znamená, že se tam pořád jí rýže. Když se tam všude kolem pěstuje rýže, tak proč by jedli něco jiného. Já tomu rozumím, když tam lidé bojují o přežití.“ Se svěřenci se domlouvá anglicky, ale naučil se odvést trénink i v indonéštině. „Ona je ta řeč extrémně jednoduchá, nic neskloňují. Jak je tam 17 tisíc ostrovů, tak si někdy nerozumějí ani oni. Umím počítat, umím základní výrazy,“ pochlubil se Radoň.
Většinu času mu zabere práce. Když má volno, chodí na thajský box nebo vyráží do nedalekého Bandungu.
Smlouvu má zatím do Vánoc. „Oni to dávají na rok. Ještě je problém, že jsem poslední čtyři měsíce nedostal plat, což je tam naprostý standard. Ale vždycky zaplatí.“
