Na loňský světový šampionát v Miláně nevzpomínají rádi. I tam patřili do okruhu kandidátů na medaili, ale na kanále Idroscalo si prožili frustraci a zklamání.
Neskončili na stupních vítězů, neskončili ani do šestého místa, čímž by se kvalifikovali do Ria.
Dojeli osmí, a tak musí doufat v úspěšnou „opravu“ - z dodatečné kvalifikace v Duisburgu postoupí dvě nejlepší lodě. „Myslím, že o to pojede zhruba 11 posádek, z čehož my jsme na základě výsledků z loňského mistrovství světa druhá postupová,“ prohlásil Dvořák.
Věříte si tedy na úspěch?
Dvořák: Je to jediný závod. Nemůžete se ohlížet na to, co bylo. Musí nám to sednout, musíme mít formu a musí se všechno povést. Pak uvidíme, jak to dopadne. Konkurence nebude tak ostrá jako na mistrovství světa, ale nevyjeli si to třeba Rumuni, kteří předloni vyhráli svět. Nebo Němci, kteří vyhráli poslední olympiádu. Nebude to závod zadarmo.
Jak jste se vyrovnali s tím, že vám loni nevyšel světový šampionát?
Radoň: Frustrace a zklamání proběhlo. Na druhou stranu, všechno špatné může být k něčemu dobré. Ještě nejsme pod olympijským tlakem a když to v dokvalifikaci dopadne, nebudeme pod takovým drobnohledem jako ostatní posádky se stabilnější výkonností. Je potřeba si to otočit v hlavě a udělat si z toho výhodu, pak si můžeme Rio vyjet.
Přemýšleli jste o změnách v tréninku?
Dvořák: Přemýšlíme o tom neustále, jak změnit tréninkový proces, aby to člověka fyzicky i psychicky zbytečně nepřetahovalo. Po minulé sezoně to bylo výraznější, zavedli jsme změny. Doufám, že nám celá příprava sedla a ukážeme, že na olympiádu patříme a místo si vyjedeme.
NA OLYMPIÁDĚ. Jaroslav Radoň (vlevo) a Filip Dvořák dosáhli v Londýně 2012 na páté místo.
Jaké změny jste provedli?
Radoň: Loni jsme ke konci trochu bojovali s psychikou a tlakem. S trenérem jsme se bavili o tom, že jsme ve špičce pět let a na vrcholové úrovni už desátý rok, je to malinko dlouhé. Takže jsme trochu změnili tréninkový režim. Na podzim jsme nebyli na tréninky tak upnutí a celkově nás to víc bavilo, příprava byla pestřejší. A Amerika? Devět týdnů není krátká doba, ale až na poslední tři čtyři dny, kdy jsme se těšili domů, to bylo dobré soustředění. Změny vnitřního naladění proběhly dobře. Naši přípravu zatím hodnotím víceméně kladně.
Dvořák: Změnili jsme rytmus a rozložení tréninkových fází na podzim a v zimě. Že to byl dobrý krok, vyplývá z tréninkových ukazatelů. Oba jsme z hlediska fyzické připravenosti udělali docela výrazný skok. Teď to musíme přetavit do pádlování, na čemž pořád pracujeme.
Co se týče ukazatelů, údajně jste zvládli třeba rychle zaběhnout patnáctistovku. Jaký byl tedy čas?
Dvořák: Já ji měl za 4:17,8.
Radoň: A já 4:20,9.
Tak rychle neběžel ani Roman Šebrle při světovém rekordu v desetiboji (4:21,98)...
Radoň: Čas nás překvapil. Ano, chtěli jsme do toho jít tvrději, ale před tím testem jsem neměl pocit, že můžeme být tak rychlí. Ale bylo příjemné před odjezdem do Ameriky vědět, že je tělo připravené takhle dobře. Teď to musíme využít v sezoně.
Letos jste byli na dosud nejdelším společném soustředění. 66 dnů v Newportu a Chula Vistě. Zažili jste někdy takhle dlouhý kemp?
Dvořák: Ne. Obecně je to dlouhá doba, málokdo jezdí na takhle dlouhé soustředění. Ale měli jsme tam dost akcí, které soustředění rozčlenily na kratší časové úseky. Měli jsme i soustředění uvnitř soustředění, když jsme jeli na 18 dnů do Chula Visty. Nebylo to tak, že bychom přijeli a za tři dny si řekli: Tak ještě 61 dnů, to je strašný.
Žádné náznaky ponorkové nemoci tedy neproběhly?
Dvořák: Ty jsou vždycky.
Radoň: Kdyby nebyla ponorka, tak by to nebylo úplně dobře.
Dvořák: Každý řekne, že to je všechno skvělé, ale známe normální život a sportovní příprava je jeho součástí. Ne všechno jde vždycky hladce. Nějaké menší problémy k tomu patří.
Jedním z těch vašich byla údajně návštěva speciálních jednotek, která vás vyrušila v noci. O co šlo?
Radoň: Já jsem to prospal.
Dvořák: Já ne, spal jsem v přízemí. Nutno říct, že když mě cokoli vzbudí v noci z nějakého tvrdšího spánku, tak většinou první, co mi naskočí, je, že přišli antidopingoví komisaři, protože ti většinou chodí v šest ráno. Teď to bylo ve dvě v noci. Něco mě vzbudilo, říkal jsem si, co to je. Pak jsem zjistil, že to jsou policajti, kteří tam běhají po zahradě, obrnění, s baterkami, samopaly a někoho hledají. Trvalo to docela dlouho, celou dobu jsem slyšel jen nějaké jejich pokyny a vysílačky. Měl jsem otevřené okno, které jsem se docela bál zavřít. Říkal jsem si: Půjdu zavřít a budou si myslet, že jsem ten, koho hledají.
A koho tedy hledali?
Dvořák: Druhý den jsme se dozvěděli, že místní policejní sbor se domníval, že ve čtvrti, kde jsme bydleli, se ukryl nějaký zločinec, jehož pronásledovali až z Los Angeles a který unesl svoji exmanželku a svoji dceru. Ale tahle domněnka zřejmě byla úplně mimo, protože by se tam musel ukrývat asi pět hodin, takže to byl spíš trochu policejní zmatek. Ale prý tam hlásili po ulici, že pustili nějaké policejní psy, ať nikdo nevychází, měli připravená beranidla, kdyby se člověk někde zabarikádoval, celý SWAT tým, který to tam obcházel se samopaly, tak to bylo takové děsivé. A v šest ráno ten samý den přišla antidopingová kontrola, kterou tam ti policajti nepustili, protože čtvrť byla pořád ještě obšancovaná. Chudáci komisaři: byli tam snad tři, což jsem taky nepochopil. Jeden z nich tam byl čistě proto, aby se koukal, jak čůrám a nic jiného tam nedělal. Musel jít asi dvacet minut pěšky od místa, kde parkovali, a musel táhnout všechny své kufry, bylo mi ho docela líto. Tu noc jsem se osobně moc nevyspal.
