„Ale těm hrám se nedalo nic vytknout. Byly největší, perfektně zorganizovaný,“ dodal.
S Josefem Doušou byli čtvrtí na deblkajaku, šestý byl sám na vytrvalecké desítce. Jeho starší bratr Jan Brzák-Felix tam získal zlato - na deblkanoi, další pak přidal ještě v Londýně a v Helsinkách dodal stříbro. „Na kanoi byla slabší konkurence a platí to dodneska,“ mávne rukou bez špetky závisti pamětník, u jehož jména najdete zdrobnělinu Felíček.
Kde se vzala? Na trampské osadě nad Prahou, kde trávili víkendy. Slavnější bratr nosil odznak s kocourem Felixem, hrdinou známého komiksu. A on byl ten mladší. Stejné jméno dal synovi na paměť věhlasných předchůdců Martin Doktor, dvojnásobný olympijský šampion z Atlanty.
Co Felíček nestihl na medailích, dohnal později. Jeho jméno patří zaslouženě do dějin českého sportu.
Když se vrátil v roce 1946 z trenérské mise ve Finsku, postavil ve svém klubu KVS v Podolí první českou saunu. „Pár kamenů se dalo na sebe jako milíř. A kolem byla malá dřevěná bouda, žádná věda. Sedět se tam nedalo, pět lidí se tam nacpalo a muselo stát.“
Pak předvedl na Vltavě pod Palackého mostem českou premiéru eskymáckého obratu. Lidi se shlukli na nábřeží, ječeli strachy a Felíčka málem sebrali policajti. „Naučil jsem se ho v Kodani od Eskymáků, co jezdili na velrybářských lodích.“
Pro mistrovství světa v Praze koncem padesátých let vymyslel systém značení drah albano, který se používá doteď po celém světě i na olympiádách. Těsně pod vodou natáhl drátky, na nichž visely bóje. „Sloužil jsem za války u ženistů,“ říká hrdě. „Jenže si ho nestihl nechat patentovat,“ vypráví jeho syn Petr.
V rodinné dílně v tunelu pod Palackého mostu pak vyráběl lodě, jejichž kvalitu bývala pověstná. První tady postavil deblkajak. „Dvacet let jsem dělal modeláře v Aeru. Lodě a letadla, to bylo moje.“
Při odletu olympijské výpravy do Helsinek nešlo nacpat dlouhé lodě do letadla, vojenské dakoty. Přišel Felíček, odborně rozšrouboval okna u pilota a protáhl lodě na palubu. „Udělal jsem jim to fajnově, byl jsem přece od fochu. Ani nestačili protestovat.“
Pak si postavil kajutovou plachetnici a celé léto se plavil po Baltském moři. „Mám i námořní licenci,“ pochlubí se. „Byla to fuška. Pořád vichr, i daleko od břehu mělčiny. Ale přežil jsem to a jsem tady.“
Dlouhá léta žije v Podolí, sám naproti bratrovu domku. Pomáhal ho stavět rukama z kamenů ze Stalinova letenského pomníku, které Jan Brzák dostal za zlaté olympijské medaile. Stále vypadá svěže, vtipkuje, pořád se ptá, kdy už zase bude Ples olympioniků a koho bude moci políbit. „Jen kolena mě trochu bolí, to jsou hříchy mládí...“
Špičkové kanoisty v televizi moc nesleduje. Raději chodí skoro denně do klubu, kde už je 72 let členem. „Poklábosit, vychutnat novinky od vody, vypít si pivko.“
Na oázu klidu a pohody kousek od centra nedá dopustit. „Tady jsem doma. Kdyby to jako tady fungovalo všude...“