Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Do Londýna jezdí kajakář Hradilek často. Ale ne dojímat se

Kajakář Vavřinec Hradilek na základní škole Pražská na Vysočině v rámci Olympijského víceboje. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

13 2014
Rok 2012 byl pro vodního slalomáře Vavřince Hradilka ve znamení olympijského stříbra z Londýna. Rok 2013 českému kajakáři přinesl titul mistra světa, který navíc vybojoval na domácím kanálu v pražské Troji.

Po hodech však zpravidla přichází půst. A nejinak to bylo v případě sedmadvacetiletého rodáka z Prahy. Ten se vinou zdravotních problému letos musel spokojit „jen“ se stříbrem hlídek na světovém šampionátu v americkém Deep Creeku.

„Letošní sezona byla dost ovlivněná tříměsíční pauzou, kdy jsem měl problémy s krční páteří,“ připomíná Hradilek vyhřeznutou ploténku. „Nevyšel mi žádný sportovní výsledek, povedených bylo akorát několik jízd. Ale je to motivace do budoucna,“ připustil sympatický sportovec, který na základní školy v Košeticích a Pelhřimově zavítal coby člen tzv. olympijské hlídky v rámci akce Sazka Olympijský víceboj.

Takže se řídíte heslem: co mě nezabije, to mě posílí?
Přesně tak. Nebolelo mě rameno nebo něco takového. Šlo o páteř, což člověka omezí nejen ve sportu, ale i v životě. Takže jsem si dost uvědomil, o co mi jde. Že v životě nejsou nejdůležitější medaile, ale zdraví. Z tohoto pohledu na to budu vzpomínat v dobrém. Protože se možná něco změní v mém celkovém přístupu ke sportu. Vím, že to není to jediné, co si musím hlídat.

Když použiju další přísloví: platí, že vše zlé je k něčemu dobré?
Asi tak. Navíc je na tom pozitivní, že to přišlo asi v nejlepší možnou dobu. Bylo už po mistrovství světa v Praze a zároveň je dost času před olympiádou v roce 2016.

Jak se zdravotně cítíte teď?
Super. Jen mě bolí ruka z těch podpisů. (usmívá se)

Pro žáky základních škol je tato akce ideální možností zasportovat si, zároveň se setkat se svým idolem a získat jeho podpis. Máte doma taky nějaký autogram od svého dětského vzoru?
Já jsem vzor nikdy neměl. A neměl jsem ani možnost nechat si někoho podepsat. Na naší základce žádný ze sportovců nebyl, takže jsem podpis nevyžadoval. První, co si vybavuji, je podpis Franty Kučery, hokejisty z Nagana. Ten jsem nezískal ve škole, ale na závodech. On měl u řeky chatu, tak jsem tam chodil přes plot žadonit o podpis. (usmívá se)

Jak sportovci vnímají takové akce? Je to možnost nechat si od dětí dobít energii?
Je fakt, že mladí obecně mají energie někdy až moc. (usmívá se) Ale já to beru z toho pohledu, že mi toho sport hodně dal. Takhle se to snažím alespoň trochu vrátit.

Kajakář Vavřinec Hradilek na základní škole Pražská na Vysočině v rámci Olympijského víceboje.
Kajakář Vavřinec Hradilek na základní škole Pražská na Vysočině v rámci Olympijského víceboje.
Kajakář Vavřinec Hradilek na základní škole Pražská na Vysočině v rámci Olympijského víceboje.

Kajakář Vavřinec Hradilek na základní škole Pražská na Vysočině v rámci Olympijského víceboje.

Košetice jsou kousek od kanálu Trnávka. Takže jste skoro doma.
Je fakt, že Trnávka je můj nejoblíbenější kanál na světě. Je to trať, na které jsem si vyjel už dvě olympiády. Tak doufejme, že mi bude nosit štěstí i nadále.

Ale prý máte ke Košeticím i jiný vztah.
Kousek odtud má rodina chatu, takže sem jezdíme.

Blíží se zima, což pro vodní sporty není ideální období. Co vás osobně během ní čeká?
Podzim je zatím docela teplý, takže se trénovat dá. Já jezdím do Londýna, kde jsme zatím měli na počasí štěstí. Chystám se tam i příští týden. No a ještě před Vánoci pravděpodobně odletím na Nový Zéland.

Zmiňoval jste, že letošní sezona – co se prestižních mezinárodních akcí týče – byla trochu klidnější. Co vás čeká příští rok?
Začátek boje o olympiádu. Mistrovství světa budeme mít v Londýně, což je krásné v tom, že tam jsem získal medaili a právě zde odstartuje další olympijská kvalifikace. Proto tam už teď jezdím často trénovat. Budu se snažit na šampionát dostat co nejdříve, protože musím projít kvalifikací. A jinak mě čeká spousta světových pohárů a mistrovství Evropy v Lipsku, což je blízko od Prahy.

Když mluvíte o Londýnu: ještě se vám po příjezdu tam vybaví olympijské vzpomínky?
Když jsem tam dorazil po olympiádě poprvé, tak ano. Ale spíš jsem byl zvědavý, jak se to tam změnilo. Jak se popasovali s budoucností kanálu a sportoviště. Já na vzpomínání úplně nejsem. Abych tam jezdil a dojímal se? To možná někdy později, až už nebudu sportovat. Teď to beru tak, že je to skvělý kanál, na kterém se dobře jezdí.

Taková Trnávka II?
(směje se) Je to tomu hodně podobné.

Když člověk na olympiádě bere stříbro, nehlodá ho myšlenka, že stačilo málo a mohl vyhrát?
Pamatuji si, že když jsem dojel, všichni mi fandili. A tvrdili mi, že to bude zlato. Protože ve finálovém kole jsem měl nejrychlejší čas. Já jsem si ale říkal, že to zlato nebude. Že je na startu ještě hodně lidí.

Nakonec vás ze sedmi soupeřů překonal jen Ital Molmenti.
Poslední, kdo jel, byl můj velmi dobrý kamarád ze Slovinska (Kauzer – pozn. red.). Já jsem mu fandil, přestože bych skončil třetí. Ani jednou mě nenapadlo, že bych zlato mohl získat. Že jsem na to měl formu, na to člověk myslí až se zpožděním. Že jde o něco jiného než mistrovství světa, mistrovství Evropy.

Co je podle vás na kanoistice nejnáročnější?
Asi to, že na všechno máme jen devadesát vteřin. Většina jízd se jede takovou dobu a každé zaváhání se trestá. To není jako ve fotbale, který se hraje na devadesát minut, a když uděláte nějakou chybu, máte čas ji ještě napravit. Tady rozhoduje i setina vteřiny. Jakákoliv ztráta koncentrace. Už se mi několikrát stalo, že jsem byl třeba ve třech čtvrtinách trati, jel jsem dobře a říkal si: teď už to stačí jen dojet. A v okamžiku, kdy jsem si to řekl, jsem udělal nějakou chybu. Naštěstí už jsem trošku zkušenější.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze