Dají se srovnat dvě zlaté medaile, které jste si z Moskvy přivezl?
Nedají. Ta ze singlu je jen můj výsledek v disciplíně, kde si za všechno můžu sám, tedy i za neúspěch. A na čtyřkajaku s Danem Havlem, Lukášem Trefilem a Honzou Štěrbou je to zase o tom, že v posádce se zklamání, ale i radost, násobí. Nám naštěstí vyšla druhá možnost.
Už vám došlo, čeho jste dosáhl? Zamanul jste si velkou troufalost, a ona se vám splnila...!
No, moc ne. Poprvé, kdy se mi v hlavě rozsvítilo podobné světýlko, to bylo tři sta metrů před cílem finále na kilometr. Najednou mi došlo, že tam se mnou jedou starší soupeři, ostřílení mazáci, kteří toho natrénovali mnohem víc než já, takže by asi měli větší právo na vítězství. Naštěstí mě ta myšlenka rychle opustila - řekl jsem si, že bude lepší, když vyhraju já. Dopadlo to dobře, stejně jako pak na čtyřkajaku.
Když vám to vyšlo v sobotu v individuální disciplíně, co jste si říkal? Že to musí vyjít i v neděli, aby někdo neřekl - sám si to ujel, a čtyřkajak už mu byl lhostejný?
Největší nervy jsem měl z toho, že na čtyřkajaku nebudu moci podat maximální výkon, že už jsem se vyšťavil. Pak by hrozila tahle situace, ale podařilo se mi to překonat, připravil jsem se psychicky a ve finále to dopadlo bezvadně.
Vaši kolegové si pochvalovali, že soupeři to také vnímají jinak, když v jedné z favorizovaných lodí sedí mistr světa z předchozího dne. Dobírali si vás možná Štěrba a spol. kvůli tomu před startem?
Ne, to ne. Den před závodem ještě na srandičky čas je, ale před startem už jsou všichni zticha a soustředí se na sebe.
Na olympiádě v Londýně jste byli ve stejné sestavě třetí, na loňském MS v Duisbirgu druzí. V čem byl finálový závod jiný, že to tentokrát vyšlo na kýžené zlato?
Myslím, že mezi nejlepšími čtyřkajaky je to tak vyrovnané, že záleží na nejrůznějších maličkostech. Na každém záběru, na tom, jak je posádka sladěná a tak dále. Nám to vyšlo, nás to štěstí potkalo.
Jaké byly oslavy?
V neděli večer jsme přímo na závodišti v Krylatském měli tradiční banket pro účastníky šampionátu s občerstvením a pivem. Jenže pivo bylo teplé a ne příliš dobré, takže jsme jich zvládli jen pár. Oslavy tak logicky musí pokračovat doma, u českého piva.
Josef Dostál s maminkou a dvěma zlatými medailemi z mistrovství světa po příletu do Prahy.
Jedním z prvních blahopřání bylo jistě to od maminky, jazzové zpěvačky a bývalé volejbalové reprezentantky Evy Emingerové. Je to tak?
Samozřejmě. Před závody mi říkala, že mi drží palce, a po závodech už mi napsala esemesku, že jsem její král.
Pomáhá vám, že maminka je bývalá sportovkyně? Zřejmě vás víc chápe...
Sportoval i táta, dělal rychlostní kanoistiku. Ale je fakt, že máma mě v minulosti, když jsem se jako kluk pochlubil nějakým výsledkem, hecovala - no jo, my jsme byly v československé reprezentaci třetí na mistrovství Evropy, ještě máš co dělat! V posledních letech už to ale neříká a proto ta víkendová esemeska do Moskvy.
Napadlo vás, že jste si výsledky z Moskvy na sebe tak trochu ušil bič? Jste dvojnásobným mistrem světa, výš se dostat nemůžete - tyhle úspěchy už se dají „jen“ zopakovat...
Když to řeknu na rovinu, tak mi to vůbec nevadí, protože si ten sport dělám pro sebe. Adam van Koeverden, legendární kanadský kajakář a olympijský vítěz, mi v neděli na závěrečném banketu říkal, že sportovec má dobré i špatné dny. Ty dobré je třeba si užívat a ty špatné se musí přetrpět. Takže si teď užívám. Ale něco víc ještě je, jsou to olympijské hry, a tam by moje kombinace singl - čtyřkajak měla být zase možná. Pro mě jsou dvě disciplíny i lepší, při jediné bych byl příliš nervozní.
