Největší ohlas však mělo jeho vítězství na mistrovství ČR mužů, kde, ač věkem junior, dokázal ve finále porazit zkušeného olympionika Jaromíra Ježka (jenž však obvykle startuje o dvě hmotnostní kategorie níž).
Na konci sezony i proto skončil v anketě Judista roku na třetím místě za vítězným Lukášem Krpálkem. S českým mistrem světa si od září užívá společné tréninky, za judem totiž odešel do Prahy. „Lukáš je trochu hříčka přírody,“ směje se dvacetiletý talent.
Na podzim jste na sebe upozornil překvapivým vítězstvím nad ostříleným reprezentantem Jaromírem Ježkem při finále mistrovství republiky. Jak si toho ceníte?
Moc, protože Jaromír startoval dvakrát na olympiádě, je mnohem zkušenější a judisticky lepší závodník než já. Měl jsem jen aktuálně lepší formu, Ježek byl po zranění a já toho využil. Doufám, že si z toho vezmu co nejvíc a jednou ho účastí na olympiádě napodobím.
Čím jste Ježka předčil?
Odešel kondičně. Judistický zápas trvá pět minut, Ježek mě první čtyři minuty zkušeně vodil a k ničemu mě nepustil. Pak jsem ucítil, že odchází kondičně a využil jsem toho.
David může dosáhnout na velké medaile, věří koučVůle a talent. Dvě základní hmoty, z nichž může vzniknout úspěšný sportovec. Můžete je míchat v různém poměru, ale žádná z nich nesmí úplně chybět, tedy pokud sníte o velké medaili, titulech nebo účasti na olympiádě. Obě má i David Klammert, olomoucký judista, který ve dvaceti letech platí za velký český talent. „Za tím, čeho David už dosáhl, jsou zejména jeho morálněvolní vlastnosti,“ vypráví Jiří Štěpán, šéftrenér JUDO Klubu Olomouc, kde Klammert od 7 let vyrůstal. Od září působí v pražském USK, olomoucké pouto ale nepřetrhal. Začal studovat na Univerzitě Palackého, a tak se jeden týden v měsíci připravuje doma. Tedy pokud necestuje po celém světě. „O víkendu zápasí v Reykjavíku, pak odlétá na dva a půl týdne do Japonska na přípravu,“ vyjmenovává Štěpán. „Letos bude vrcholem sezony nejspíš univerziáda, ale chtěli bychom zkusit i seniorské mistrovství Evropy. Bez jakýchkoliv očekávání, jen aby viděl reálnou konkurenci i pro kvalifikaci o olympiádu,“ dodává kouč. Klammert touží startovat na olympijských hrách v roce 2020 v Tokiu, tedy v zemi, odkud judo pochází. Jeho kouč se úplně nevzdává ani her v Riu 2016. „Kvalifikace už se rozjela před tři čtvrtě rokem, ale kdyby měl David dobré výsledky, dají se body dohnat,“ věří. Sbírat je bude na světových pohárech, musí ale kralovat i doma. „V České republice je v jeho váze jedničkou Saša Jurečka, ale není důvod se konfrontace bát, lepší je pokusit se o to poprat,“ tvrdí Štěpán. Zkušený kouč si u mladého talentu cení ochoty tvrdě pracovat. „Měli jsme v klubu i šikovnější kluky, ale neměli vůli absolvovat tohle zatížení. U Davida se skloubila s darem talentu. Věřím, že jednou může dosáhnout na medaile z turnajů . |
Loni jste se probojoval i na světový šampionát juniorů, jaké bylo podívat se do Miami?
Parádní. Byla to dobrá odměna za celý rok, který byl pro mě hodně úspěšný. Jsem rád, protože sám bych se tam nepodíval. Návštěvu jsem skloubil s judem, bohužel chyběla ta maličká třešnička na dortu v podobě lepšího výsledku. S aktuální formou, kterou jsem v ten den měl, jsem doufal ve finálový blok, což by nejlépe znamenalo boj o třetí místo. Bohužel jsem udělal chybu, které jsem si vědom. Snad mě to ponaučí a vyjde to za rok.
Říkáte s formou, jakou jste ten den měl... Znamená to tedy, že se ráno probudíte a hned víte, že dnes to bude dobré?
Už při rozcvičce to jde poznat. Většina judistů do své váhy shazuje, já zhruba tři čtyři kila a každému to sedne jinak. Někdo shazuje i osm kilo a potřebuje hodně času na regeneraci. Zrovna v ten den jsem se cítil dobře. První zápas mi vyšel skvěle, cítil jsem, že mi to půjde. Šlo to, ale pak během zlomku vteřiny přišla jedna chyba, a tou jsem se připravil o výsledek.
Jak jste se dostal k judu?
V sedmi letech mě k němu přivedl táta. Jsem hodně hyperaktivní a chtěl jsem dělat jiný sport než všichni ostatní. Zkusil jsem judo a už jsem u něj zůstal.
Čím si vás získalo?
Judo je trochu životní styl. Trenéři nás učí i etiku, tedy nebýt dobrý jen ve sportu, ale i v životě. Když máte špatné známky, tak vám za to trenér dává fyzické postihy nebo vám nedovolí jít na trénink. Když je někdo namachrovanej, jsou tam vždy starší judisté, kteří ho srovnají do latě. Je to něco jako na vojně, ale ve zdravé míře. Tím, že je to malý sport, je víc osobní, každý se s každým zná.
Vás také musel někdo srovnat, když přišla puberta?
Neříkám, že jsem párkrát mírně nedostal za vyučenou, ale naštěstí jsem to rychle pochopil. Brzo jsem se přepnul do role toho, kdo vyučuje ty mladší.
Sám říkáte, že judo je malý sport. Nemrzí vás, že na tréninku tvrdě dřete, ale nejvíc popularity má fotbal?
Všechny judisty nás mrzí, že by náš sport mohl být viditelnější. Díky Lukáši Krpálkovi se to mění a za posledních pět let šlo judo hodně dopředu. Bohužel v Česku to tak je, že je víc hokeje a fotbalu. V Japonsku, Francii nebo Rusku je judo v popularitě mezi předními sporty. Doufám, že Lukáše podpoříme dobrými výsledky a pomůžeme k dalšímu krůčku.
Berete Krpálka jako vzor, kam byste to mohl dotáhnout?
Samozřejmě. Lukáš je trochu hříčka přírody, má dar od boha v obrovském fyzickém fondu. Je mu jen čtyřiadvacet a už dokázal to, co se mnoha lidem nikdy nepovede. Každý judista chce být jako on, je famózní člověk. Společné tréninky pro mě mají velký přínos, je to obrovská škola, ze které si mohu hodně vzít.
Jak vám může nejvíc pomoct?
Hlavně tím, že mi dá pořádně do držky, což je to nejlepší, co pro vás člověk může udělat. Dá vás nohama zpátky na zem, a tím nejvíc rostete. Když je někdo tak výborný judista, díváte se, jak judo dělá, jak je schopný házet, provádět techniky. A hlavně, jak pracuje na kondici, protože jeho fond je neskutečný, takže se chci držet alespoň v polovičním tempu, jako má Lukáš. Už to bude pokrok.
Váhově se ovšem dost lišíte.
Já jsem do devadesáti kil a snad už tam zůstanu napořád, protože stabilně mám tak 92 až 93 kilo, a i kdybych měl ještě o tři kila víc, pořád budu s přehledem do své váhy shazovat. Lukáš Krpálek je váha do 100 kilogramů, ale stabilně má 108.
Jaké jsou vaše slabé stránky?
Potřeboval bych ještě nabrat sílu, protože mezi muži jsou Rusové a Gruzínci silově strašně napřed. A to platí i po technické stránce.
V září jste z Olomouce odešel do Prahy, je to přirozený vývoj, pokud chcete v judu něco dokázat?
Jsem v mužském národním týmu a každý reprezentant musí do Prahy, protože jsou tu střediska. Dostanete smlouvu od ministerstva, a tím i finance na přípravu, a trénují tam všichni muži pohromadě. Pořád jsem pod Olomoucí, ale přestoupil jsem do mužů do USK, je tam lepší zázemí.
Znamená to, že teď se chcete věnovat judu profesionálně?
Ano. Mám částečnou smlouvu, dostávám nějaké peníze, se kterými se dá vyžít, a do toho studuju v Olomouci individuálně na Fakultě tělesné kultury obor tělovýchova a sport.
Nebylo by pro vás jednodušší studovat v Praze?
Bylo, ale studovat jsem začal v Olomouci, tak už to nějak zvládnu. Pokud by to nešlo, přestoupil bych do školy do Prahy, ale zatím mi to jde.
Jak vyznívá při srovnání s USK olomoucký klub?
Je tu výborný trenér Jiří Štěpán, který stahuje lidi z celé Moravy a udělal tu centrálu. Proto tu trénují i lidé z Ostravy i Zlína. Pro mládež je to jeden z nejlepších klubů v republice, v juniorech nejlepší. Bohužel je spíše pro menší váhy, tak do 73 kil, těžší nebo starší musí jít do Prahy, kde je zázemí lepší.
Čeho byste chtěl v kariéře dosáhnout?
Letos budu přecházet do mužů, jsem zvědavý, jak se chytnu, protože je to velký skok, a počítám, že rok dva se s tím budu srovnávat. Pak bych se chtěl dostat na olympiádu. Ta je snem každého sportovce, udělám pro to všechno.
Dostat se už za rok na hry do Ria de Janeira tedy není reálné?
Nevychází to, spíš to plánuju na Tokio 2020. Musíte splnit kvalifikaci a ta probíhá i tři roky, takže už bych naskočil do rozjetého vlaku. Uvidíme, třeba to půjde, ale spíš jsem připravený, že bych to chtěl zkusit na hry v roce 2020.
Není to ve dvaceti letech až příliš daleko?
Je to vzdálený cíl. Ale předtím bych se chtěl stabilně usadit v mužském národním týmu a jezdit na světové a evropské šampionáty, které se konají každý rok. Tam bych se chtěl nominovat a uspět, získat na vrcholné soutěži medaili. Nejblíž je každoroční mistrovství Evropy do 23 let, pak uvidíme, jak mi to půjde v mužích.
Jak judisté vnímají film Jáchyme, hoď ho do stroje, kde Luděk Sobota exceluje jako zápasník STS Chvojkovice Brod?
Člověk nad těmito poznámkami spíš mávne rukou. Někdy nás to i štve, ale zase je to jediná věc, odkud lidé judo znají. Většina judistů se na to moc netváří, já jsem si na to už zvykl, pousměju se a myslím si svoje.
