Na šampionát se mimo jiné připravoval i v Soči, v ruském olympijském centru, kde judisté trénují téměř celý rok. "Jezdí tam celá ruská špička, snad stovka těch nejlepších," podotkl Alexandr Jurečka.
Můžete se s nimi na tréninku utkat? Dostanete se k sobě?
Jo, tam trénujeme všichni dohromady, pozvaní bývají třeba i Italové, je tam hodně judistů z celé Evropy.
Taková judistická rodina?
Ano, hodně trénujeme spolu. V jiných sportech tomu tak snad ani není. My se všichni známe, všichni se zdravíme, chodíme spolu na jídlo. Večer si sedneme i na pivo, i když někdo si dá jen čaj.
Takže s Rusy vycházíte?
Já mám s nimi dobré vztahy. Jsou to fajn kluci, sportovci. Vykládají mi, jak to v Rusku chodí, já jim zase říkám, jak chutná české pivo.
Není pak problém pustit se na turnaji do takového kamaráda?
To není. Víme, že venku jsme kamarádi, ale potřebujeme trénovat, a čím více si dáme v uvozovkách do držky, tím lépe pro nás. Naopak se kolikrát řežeme ještě více než s těmi, s nimiž si tolik nerozumíme.
I takoví jsou?
Jsou, většinou Holanďané. Ti jsou celkem namyšlení, s nikým se nebaví. A ještě vás třeba zraní. S nimi musíte být opatrní, aby vás nepřečetli, s ostatními jsme kamarádi.
Říkáte, že zajdete i na pivo. Nehrozí to pak rvačkou, když je hospoda plná judistů?
Vůbec ne. My se vybijeme na žíněnce a v hospodě jsme rádi, že sedíme a držíme si svůj krýgl.
Spousta sportovců z kraje odchází za lepšími podmínkami do Prahy. Vás nelákají?
De facto tam jsem. V rámci tréninkového střediska, ale Marcel (trenér Frenštátský – pozn. red.) je odsud a já taky. Mezi trenéry jsou dobré vztahy, takže není problém střídat přípravu v Praze s tou doma v Havířově. V Praze máme širší skupinu, jsou tam výborní judisté, těžké váhy, ale na všechny jsou jen dva trenéři a ti se nemohou detailně věnovat dvaceti lidem. Tady přijedu a s Marcelem uděláme daleko více práce, třeba pokud jde o rozbor technik, než v Praze. Tam je to zase fajn na sparing, na cvičné souboje.
Takže o to je vaše příprava pestřejší?
Ano, je to změna prostředí. Tady jsem doma s rodiči, sestrou, přítelkyní, mám tu psy.
Teď vás ale čeká první mistrovství světa.
Na mistrovství světa jsem měl jet už do Paříže v roce 2011, tam jsem se nominoval na poslední chvíli, jenže jsem si urval rameno a zůstal doma. Do Ria se těším, lidi tam judo žerou. Tam bude narváno, úžasná atmosféra.
Trenér Frenštátský tvrdí, že na šampionátu v Riu máte na medaili. Co vy na to?
Trenéři to vždycky vidí růžově. Ale ano... Kdo by na medaili nemyslel? Ale musím to zvládnout hlavně psychicky. Na závodech se mi někdy nechce. Říkám si, proč jsem tady, ale potom, když přijde první zápas, dostanu chuť vyhrát. Raději bych však pořád trénoval. Snažím se nevytvořit si na sebe nějaký tlak. Hlavně si vždy říkám, abych neudělal ostudu, a to mi moc pomáhá. To je pro mě hlavní.
Máte bronz z univerziády, několikrát jste byl třetí na turnajích Grand Prix. Co vám chybí k tomu, abyste se přes tu třetí příčku překulil?
To ještě musím zjistit. Asi to tak ale má být, abych si na úspěch zvykal postupně, a ne hned něco vyhrál. Ještě musím vyzrát. Závody jsou jiné než tréninky. Přijdete a jste tam celý den. Možná mi už v semifinále klesá koncentrace.
Ale s tím se dá pracovat.
Dá. Jenže jsem takový, že se mi na závody nechce. Raději makám. Na turnaji jsou ty tlaky, že musím podat výkon, být tam celý den, s tím se pořád peru skoro stejně jako se soupeři.
Nepomohl by vám psycholog?
Ten nejlepší psycholog je pro mě trenér Frenštátský, když si sedneme v hospodě.
Podle kouče jste na tom technicky dokonce lépe než Lukáš Krpálek. Ten je zase na tom lépe fyzicky. Je kondice důležitější než technika?
Nejlepší je samozřejmě oboje. Dejme tomu, že jsem techničtější, ale to proto, že na tom nejsem fyzicky tak dobře jako Lukáš. Musím hledat jinou možnost, jak uspět, musím na to jít úplně jinak, vymýšlet, jak překvapit soupeře. Mám jiný styl. Krpálek, když se naštve, tak s tím druhým je amen. Beru si z něho příklad, ale fyzičku on má i od přírody.
TROJNÁSOBNÝ ÚSPĚCH. Z Grand Prix v tureckém Samsunu si bronzové medaile odvezla trojice českých judistů - Jaromír Ježek, Lukáš Krpálek a Alexandr Jurečka (zleva).
Trenérovi nevadí, že s ním Jurečka tříská o zemPrásk! Poprvé, podruhé... popáté. Alexandr Jurečka hází na zem svého trenéra Marcela Frenštátského. Ten se zvedá a plesk. Vzápětí znovu leží na žíněnce. Může sportovec mlátit svého trenéra? "To je v pořádku," usmál se Marcel Frenštátský (na snímku). "Tak nejlépe zjistím, kde Saša chybuje v úchopu." Jurečka, závodník Judo Clubu Havířov, vyráží na mistrovství světa v Rio de Janeiru. Tam odlétá zítra. A cíl má jasný – medaili. Dvaadvacetiletý Jurečka letos vyletěl mezi světovou elitu. Na turnajích Grand Slamu v Baku a Moskvě skončil třetí. Bronzový byl i na univerziádě v Kazani. Ve světovém rankingu je ve své váze do 90 kilogramů dvanáctý. "V Riu má na medaili," tvrdí trenér Frenštátský. "Už poráží i borce ze světové desítky." Čím to, že během roku vyletěl nahoru? "I loni měl výsledky do pátého místa, ale dospěl," uvedl Marcel Frenštátský. "Zjistil, že může porážet i světovou špičku." Prioritou jsou olympijské hry v Riu 2016. Oproti ostatním má Jurečka výhodu v technice. "V ní je na tom lépe než většina jeho soupeřů, dokáže využít více chvatů," řekl Frenštátský. Jak se vlastně Jurečka k judu dostal? "Přes dědu. S ním jsem vyrůstal, protože naši byli hodně zaměstnaní," připomněl začátky. "Děda mi vykládal, jak i otec dělal judo. Pak se mnou chodil na tréninky." Jurečkův děda už zemřel. "To bylo v mých dvanácti letech, po dvou třech letech, co jsem se na judo dal. Chybí mi. Vzpomínám na něho skoro na každém turnaji. Byl to moc hodný člověk." I kvůli němu má motivaci prosadit se ve světové špičce. "Ale také kvůli dalším lidem, co mi pomáhají, ať už je to trenér, či další judisté." |
