"Jsem v pohodě, žádná nervozita na mě nedoléhá," ubezpečuje 50letý Navrátil. "Od toho jsem přece kapitán, abych udržoval tým v klidu."
Vážně?
Nemůžu dělat chaos, musím jim být oporou. Jen někdy vás emoce přemůžou. Jako při čtyřhře proti Švýcarsku, kdy jsme jim utekli z mečbolu. Ale většinou to nedávám moc najevo.
Při tréninku ani nemusíte. Na rozdíl od souboru ruských primadon je český tým viditelně soudržný.
Parta se s příchodem Štěpánka ohromně zlepšila. On v šatně dělá neskutečnou srandu.
Kdy si z vás dokáže udělat legraci?
Troufne si taky, i když opatrně. Všichni z kluků mi vykají, takže je to trochu rozvážné. Ale já to beru. Párkrát mi řeknou"vole", jako kdyby se bavili spolu. Uklouzne jim to. Ani to nevnímám. Znám je všechny už dlouho. Odmalička.
Jste jako jejich táta?
Je to možné. Třeba v případě Lukáše Dlouhého určitě, ten je starý jako můj syn.
Typově asi nejste tak burácivý kapitán jako Rus Tarpiščev, že?
Určitě nevypiju tolik vodky jako on. (smích) Šamila znám už pětadvacet let, od doby, kdy jsem hrál v roce 1982 mistrovství Evropy v Jurmale. Teď mě tady proto dost srdečně vítal.
S panákem vodky v ruce?
Kdepak, na to nebyl čas. A já navíc ani vodku nepiju.
Aby nebyl Tarpiščev jen za flamendra – obdivujete jeho kapitánskou bilanci?
Aby ne! Hodně se vypracoval, neměl to nikdy jednoduché ani za dob Sovětského svazu, ani teď s hráči typu Davyděnka nebo Safina. Má za sebou úspěšnou trenérskou kariéru.
A co vaše kariéra? Máte i do budoucna chuť na kapitánství v daviscupovém týmu?
Mám, určitě. Ale těch 106 zápasů, které má Tarpiščev, ať už v Davis Cupu nebo ve Fed Cupu, toho já se určitě nedočkám. Otázkou spíš je, jak dlouho budu dělat osobního trenéra Berďovi. Cestuju po světě přece jen už třicet let, mám ženu a rodinu.
Doma slyšíte větu:"Už bys toho měl nechat?"
Jen tak opatrně. Děti jsou velké, mají vlastní život, takže žena zůstává sama. Není to pro ni jednoduché. A já? Mně je padesát. V šedesáti bych mohl zjistit, že jsem si život zase tolik neužil, když jsem polovinu procestoval.
Takže už radši sedíte doma?
Určitě. Tenis znamená mimořádně kočovný život. Vidíte jenom hotely nebo letiště. Program je pořád stejný: Tomáš si zatrénuje, zajdeme si na oběd, pak je zápas, neustále dokola.
Umíte si představit sám sebe jako důchodce vysedávajícího na zahrádce?
Tak to zrovna ne. Nejsem žádný zahrádkář ani kutil. Až jednou skončím s Tomášem, chtěl bych pomáhat s mladými tenisty v Prostějově. Úplně bez tenisu by to v mém životě nešlo.
Když si od něj teď v Moskvě chcete přece jen aspoň na chvíli odpočinout, co děláte?
Jsem na pokoji, čtu si české noviny. Díval jsem se jednu třetinu na finále hokejové extraligy. Chtěl jsem se v noci koukat i na New York Rangers, kterým fandím. Ale nějak mi to pak nevyšlo, usnul jsem. Vyhráli i beze mě, udělali mi radost.
Určitě jste nebyl z týmu sám, Štěpánek je přece kamarád Jaromíra Jágra.
To jo, myslím, že Radek dokonce Jardovi i volal. A když už jsme u Jágra: v Key Biscayne se za námi přišla podívat jeho přítelkyně Inna Puhajková. Vysvětlovali jsme jí, jak se v tenisu počítají body. To víte, byla na tomhle sportu poprvé.