"Byl to můj sportovní a celoživotní souputník. Zažili jsme všechno dobré a taky dost špatného," vzpomíná Ivo "Ivan" Mrázek, sám hráčská i trenérská legenda, na trochu zapomenutou osobnost českého sportu.
S Fleischlingerem se setkal za 2. světové války, kdy spolu v Sokolu Brno I (za protektorátu přejmenovaném na Lyžařský klub) hrávali basketbal. Mrázkovi tehdy nebylo ani dvacet, o třináct let starší Fleischlinger pomalu přecházel z aktivní dráhy na trenérskou.
"Tehdy se hrálo na dva obránce a tři útočníky, on byl jeden z těch obránců. Ale já ho pamatuji z éry, kdy už víc trénoval, než hrál," vybavuje si Mrázek.
Těžko tehdy mohlo někoho z nich napadnout, jakých úspěchů se pod koši dočkají. "My jsme ten sport dělali proto, že jsme ho měli rádi. Za "rajchu" bylo potřeba povolení i na cestu do Blanska, takže pro nás žádné sportovní cíle neexistovaly. Sport pro nás byl útěchou a únikem z tvrdého života," přibližuje Mrázek.
O to větší senzací bylo, když českoslovenští basketbalisté přivezli v roce 1946 z mistrovství Evropy v Ženevě zlato. Mrázek k němu přispěl na hřišti, Fleischlinger jako asistent trenéra. Poté národní tým až do roku 1955 vedl jako hlavní kouč, za tu dobu do sbírky přibyla tři evropská stříbra a dvě účasti na olympiádě.
"Jako trenér nám spíš věci ukazoval, než mluvil. Tehdy měli hráči velkou možnost seberealizace, aby se každý mohl sám uplatnit. Měli jsme určité základy z tréninku, ze kterých se vycházelo, a všechno končilo akcemi jednotlivců, dvojic nebo maximálně trojic. Že bychom něco hráli v pěti, to absolutně neexistovalo," líčí Mrázek.
Josef Fleischlinger v roce 2010
Taktických rozborů tak bylo logicky méně. "Josef asi sám věděl, že čím víc trenér mluví, tím míň ho hráči poslouchají, protože už se opakuje. I já jsem měl zásadu, že nebudu dělat taktické porady moc dlouhé. Buď hráči umí potřebné věci z tréninku a zvládnou to, nebo je neumí, a pak jim těžko pomůže nějaká taktická rada," vysvětluje Mrázek, který podobně jako trenérský předchůdce získal pro Brno šest mistrovských titulů.
Výjimečnost Fleischlingera však nekončí hraním a trénováním. Byl také prvotřídní rozhodčí, a to nejen v basketbale. V ledním hokeji dokonce rozhodoval na olympiádě v roce 1948. "Nepatřil k rozhodčím, kteří by při zápase moc pískali. A hlavně byl férový. Nepamatuji si, že bych někdy mohl říct, že někomu stranil," vzpomíná Mrázek.
Jeho kamarád zůstal obdivuhodně vitální až do konce života. Ještě ve sto letech chodil dvakrát týdně pracovat do kanceláře Sokola. "Říkal, že nebýt toho, že ho ženská srazila autem, tak by ještě chodil bez hůlky. A podle doktora byl úplně zdravý, překážel mu jen věk," popisuje Mrázek.
