Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nadějný desetibojař Sýkora: milovník focení i zvěd u Šebrleho

Jiří Sýkora | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

13 2016
Když se řekne desetibojař Jiří Sýkora, atletičtí experti občas předhodí: Budoucí Změlík, Dvořák či Šebrle. Juniorský mistr světa, jenž se narodil v Třebíči a je mu teprve 21 let, o příjemném označení s vtipem vypráví: „Tak zatím ještě nejsem ten, co by si řekl: Ježíš, když to hodil on, tak to musím hodit i já.“ A usoudí: „Stále to je ještě dost daleko.“

Nepochybně se ale vydal správnou cestou. Ke svému juniorskému titulu z roku 2014 teď přidal na poli mezi dospělými další úspěch.

Na mítinku v Götzisu posunul svoje osobní maximum výkonem 8 121 bodů, čímž si zároveň zajistil účast na olympiádě v Rio de Janeiru.

Jak vlastně vypadá příprava desetibojaře, nakolik čerpá informace od svých slavných předchůdců a jakého snímku si třeba jako vášnivý fotograf cenní nejvíce? Nejen na to odpověděl Jiří Sýkora.

Tušil jste, že by splnění limitu pro Rio mohlo přijít?
No, tušil, spíš jsem to ani sám pořádně nečekal, i když jsem tomu chtěl dát všechno, aby to takhle hezky vyšlo. Když jsem ale týden předtím závodil na republice, očekával jsem, že tam budu mít ty výsledky lepší. Tak jsem si říkal: Asi to pořád není ono. Nakonec jsem se na to ale nejspíš připravoval hlavou. A možná, že si týden předtím chtěla odpočinout, i proto nebyly takové výkony.

Cesta až sem však byla nelehká. Za poslední dva roky jste zažil zdravotní trable. Povězte o tom.
Když to tedy vezmu od úspěšného roku 2014, tak to jsem měl salmonelózu. Musel jsem ukončit halovou sezonu docela brzo, s tím se nedalo bojovat a zaklapli jsme to. Pak v přípravě, v konečné fázi, těsně před závody, jsem si ve Španělsku natrhl obě stehna. Snažili jsme se to zachránit na fyzioterapiích, ale chce to čas a já jsem tomu moc času dát nemohl. To jsem udělal jeden víceboj. A na dalším, jak to bylo spojené od zad, mě vzala záda.

A co se dělo letošní zimu?
To jsem měl problémy s krkem. U žv přípravě na zimu jsem si ho dvakrát blokoval a pak ještě jednou těsně před republikou. Čekal jsem, že se to zlepší, jak jsem zvyklý, ale bylo to déle, více než týden. A už na výšce jsem cítil, že to není ono.

Nebylo toho tedy zrovna málo. Našli jste s lékaři příčiny? Nešidíte například regeneraci?
Já právě nejsem typ, který by regeneraci šidil. Já ji mám naopak rád a regeneruji, dá se říct, denně. Ale to jsou věci, jak máme deset disciplín, tak je neumíme všechny dělat správně, tudíž se chyby stále objevují. Někdy jsou takhle velké, že mohou zapříčinit i zranění.

Čili přesné příčiny jste nezjistili?
Jak u čeho. Stehna už jsme snad nějak dokázali pochopit, jak reagují na různé tréninky, závody a posilovnu. Dáváme si na to pozor. As krkem byl třeba problém, který jsme si nechali vysvětlit od pár lidí. Chyba byla v posilovně, kde jsme přetěžovali spíš přední část než zadní a krk tam spíš visel.

Nyní jste zdravotně fit?
Po víceboji to nikdy není úplně v pohodě. Teď jsem šel navíc na krev a ještě mám trochu bolístky na zádech, kde to kupuji od tyče a od oštěpu. Pak tam byla taky při patnáctce kolize. Nevím, jestli jsem si to udělal sám, nebo do mě někdo kopl. Mám už týden moncla přes celé lýtko. Asi jsem si to spíš udělal sám. Ale tak to je bolest, která není zdraví ohrožující.

Jste docela smolař, nemyslíte?
To bych zase neříkal. Někdy jsem víc smolař a někdy mám zase hodně štěstí. U mě se to vyrovnává.

Co plánujete pro přípravu na olympijské hry?
Příprava bude nejen na olympiádu, ale také na červencovou Evropu v Amsterdamu. Větší šanci uspět máme spíš na Evropě. Ono je to stejně daleko, takže rytmus bude podobný. Minulé pondělí jsme šli na první ostřejší trénink od Götzisu, když nepočítám posilovnu a výběh. Budeme se snažit jít ve stejném rytmu, jako jsme šli na Götzis, protože se to osvědčilo. Ještě musíme promyslet, co s vrhy, tam byla ztráta. Sílu mám, takže spíš vypilovat techniku na vrzích. A ostatní? No, všude je co vylepšovat.

Český desetibojař Jiří Sýkora v dálkařském sektoru během závodu na evropském šampionátu v Curychu.

Český desetibojař Jiří Sýkora v dálkařském sektoru během závodu na evropském šampionátu v Curychu.

To, že byste kvůli Riu mistrovství Evropy vypustil, nepřicházelo v úvahu?
Nepřemýšlel jsem nad tím, protože, jak říkám, když to nepokazím, je tam určitě šance být do desátého místa. Přece jen Němců tam nemůže být pět, maximálně tři. A je to desetiboj, v Götzisu nedokončili tři nebo čtyři favoriti nebo lidé ze širší špičky. Šance tedy je.

Přejděme k jinému tématu. Jak vlastně vypadá příprava desetibojaře? Je to hodně všestranný a pestrý sport.
Je velký rozdíl, jestli to je příprava, když ještě nejsou závody, nebo příprava, kdy už jsou. To se dost liší. Když to vezmu tak, že závody nejsou a že chceme kondičku a fyzičku dostávat výš a výš, je hodně tréninků takových, že se rozklušeme, dáme si dost abeced, nějaké rovinky, pak pár odrazů, většinou i pár hodů a na závěr jdeme na nějaké úseky. Děláme tedy všechno, co se týče běhu, skoku a házení. To je často podobné. Pak samozřejmě posilovny, třeba dvakrát týdně, a jednou nebo dvakrát týdně delší běhání v kuse.

A když jsou závody?
Hodně záleží na tom, jaké závody vás v nadcházejících dnech čekají a jak reaguje tělo. Jestli může, nebo ne. Tam se to úplně nedá říct, jak by to bylo.

Ve které disciplíně momentálně máte největší rezervy?
Potencionálně využitelnou rezervu vidím v tyči, protože tam se cítím dobře. A vždycky, když se koukám na vyšší výšky, štěstí zrovna nepřeje. Buď vlivem počasí, nebo mi loni v Götzisu praskla tyč, letos zase začalo pršet. Na patnáctce už to asi o moc nevylepším, tam jsem říkal doteď, že jsou rezervy. Sice mám stále časy lehce podprůměrné, ale už ne tolik, aby to ohrožovalo velké bodové rozdíly.

A co vrhy?
Ve vrzích mám určitě rezervy. V kouli a v disku házím při tréninku dál, musíme tedy udělat něco, abych při závodě házel stejným způsobem. A v oštěpu? Vidíte, to jsem si uvědomil až teď, že jsem něco zapomněl podotknout. Loni jsem byl na operaci ramene, měl jsem výrůstky. Ale stejně to nic nezhatilo, byl konec sezony. Jelikož to rameno ale nechci úplně přemáhat, oštěp jsme nešli tolikrát, abych měl techniku natolik zažitou a stabilně házel přes šedesát. To budeme muset vymyslet, aby to tak bylo.

V Götzisu jste posunul svoje maximum na 8 121 bodů. Jaká je další meta?
To je dobrá otázka, ale nevím, co na ni odpovědět. Samozřejmě třeba 8 200 bodů zní zase mnohem líp. Nevím, jak to bude v budoucnu, ale kdybych to letos posunul, byl bych moc rád. Bylo by to na jednom z těch dvou vícebojů, kde by se to hodilo. Budu ale skromnější. Radši řeknu menší číslo a pak udělám větší než naopak.

Několik let vás trénuje Pavel Svoboda, jak to spolu zvládáte?
Zvládáme to v klidu. Jsme spolu od mých čtrnácti let a trenér o mně ví všechno, takže takové to cítění, na čem jsem, na to má čuch. To je super. A není z těch, co by něco lámali přes koleno, že to tak musí být. Snaží se to dělat tak, abychom byli všichni spokojení. Bohužel oznamuje konec, tak to je.

Jiří Sýkora

Jiří Sýkora

Kdo bude nový kouč?
Už nějakou možnost smluvenou mám, ale ještě ji nechci dávat do tisku. To by se týkalo až dalšího roku. Tenhle rok ještě jedeme spolu. Trenér je super, neměnil bych za nikoho. Od začátku mi dal to, co jsem potřeboval. Za to jsem mu vděčný.

Na druhou stranu přijde nový trenér = nový impulz.
Změna asi vždycky přinese nový impulz... Ale ještě o tom vážně nechci mluvit, abych to neprozradil a pak to nebylo celé jinak.

Často jste označován za budoucího Změlíka, Dvořáka či Šebrleho. Jak moc vás tyto hvězdy inspirovaly? Koukáte na videa?
Zatím to je ještě dost daleko, když to tak řeknu. Ještě nejsem ten, co by si řekl: Ježíš, když to hodil on, tak to musím hodit i já. O jejich tréninky se hodně zajímám, jak to trénovali. Sice to je možná někde napsané, ale bůhví jak. Slýchávám to od lidí, kteří kolem nich byli nebo občas i od nich. A když to slyším, jsem moc rád a přemýšlím nad tím. To, že mi někdo říká, že mám být jak oni, je sice hezký, ale přede mnou je dlouhá cesta. Každý bod je těžký. A nevím, jak dlouho bude trvat, než se posunu o pár set bodů dál, protože to je opravdu dřina. Hlavně taky záleží na zdraví.

Čili sejdete se třeba občas například se Šebrlem?
Ano, párkrát do roka se vídáme. Potom se také vídám s jeho masérem, od kterého vyzvídám, jak to bylo, protože si to pamatuje.

Máte atletický vzor?
Já právě vzory nemám. Když jsem hrál fotbal, tak ano, ale to jsem byl spíš jejich fanda, než že bych chtěl být jako oni. V atletice opravdu nemám nikoho, koho bych považoval za idol. Prostě chci být já.

Tradovalo se o vás, že jste „ujetý“ přes boty. Platí to pořád?
To jsem jednou někde plácl a táhne se to se mnou. Asi každý vícebojař má zálibu v botách, protože jich má několik. Teď už mám sponzora - Nike, takže není moc co řešit, ale když jsem ho ještě neměl a chybělo mi i víc peněz, tak jsem byl položený na internetu a pořád hledal boty. A měl jsem radost, když jsem pak sehnal nějaké dobré za málo peněz. Teď už je to jinak.

V současné době se věnujete fotografování.
Do toho jsem se úplně zbláznil.

Co fotíte?
Zamiloval jsem se do focení zvířat, takže fotím často v přírodě. A je to můj relax, který mi prospívá.

Pořídil jste si „lepší“ foťák?
Lidé, co mě znají, mi říkají, že jsem šílenec, ale já fakt, když zavádím věci, tak za ty nejlepší peníze. Normálně kupuji použité objektivy, ty prodám ještě za víc a pak si zase koupím lepší objektiv. Už jsem v tom obrátil slušné peníze. Vždycky do toho něco přiložím. Je to takové ukládání peněz do něčeho, protože si to hodnotu drží. Já neumím moc spořit, takže aspoň tímto způsobem.

Fotky prodáváte, nebo je máte pouze pro vlastní potřebu?
Nějaké fotky už prodávám, některé se prodaly na světových fotobankách, kde jsou mraky fotek. Až budu mít trochu slušnější portfolio, chtěl bych mít vlastní stránky s fotkami, a kdyby se někdo našel, tak bych rád fotil. Například nějaký sport, na který si teď ještě nevěřím. Ale zvířata a krajina, to tady asi nikomu neprodám, aby se mi vrátily peníze, které jsem do toho dal. U sportu by to možná šlo, kdyby to stálo za to.

Jakého snímku si vážíte nejvíce, kterého úlovku zvířete?
Třeba když jsme byli na soustředění v Jižní Africe, tak odtud mám zvířat poměrně dost. Nejvíce jsem prodal jednu větší želvu, která nám šla přes cestu. Nebo se mi krásně postavily zebry u takového kruhu. Je to spíš o tom, být na dobrém místě ve správný čas. A v Česku jsem udělal pár dobrých fotografií motýlů. Vidím, že se to posouvá, ale posun je strašně pomalý. Chce to fotit, fotit a fotit. Je to jako desetiboj.

Chtěl byste se tomu v budoucnu věnovat profesionálně?
Já v to tak trochu doufám. Je to fakt dlouhá cesta. Co jsem se díval, fotografové fotí strašně dlouho. Zkušenostmi se dostávají na úplně jinou úroveň a pak už se tím živí. Koneckonců živit se dá i na fotobance, když tam má člověk fotky, které se neustále kupují dokola. Má je tam až do konce života a peníze mu můžou chodit, i když nic nefotí. Je to všechno ve hvězdách. Třeba mě ještě chytne něco jiného.

Co je vaším fotografickým snem?
Nejvíc mě láká, ale to teď není moc realizovatelný, fotit v tropickém deštném pralese zvířata těch nejpestřejších barev. Teď ale nevím kdy a taky nevím, kde bych na to vzal. Nicméně si začínám zjišťovat věci o českých sovách nebo liškách, takže bych si v budoucnu chtěl najít cestu k těmto zvířatům.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze