Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Žena cyklisty Ježka si oddechla: Chybělo málo a Jirka by už nebyl

Jiří Ježek | foto: caths.cz

7 2014
Stává na cílové pásce, u oka hledáček fotoaparátu a objektiv namířený do míst, kde její muž obvykle coby vítěz zvedá ruce nad hlavu. Spolu prožili všechny paralympijské tituly, šest medailí na mistrovství světa. Tentokrát však Soňa, manželka handicapovaného cyklisty Jiřího Ježka, viděla cosi jiného. Valící se masu cyklistů. Hromadný spurt. A pak určitě nejhorší okamžik svého života.

Krutý a krvavý byl pro Ježka a jeho ženu závěr silničního závodu mistrovství světa v americkém Greenville. „Když jsem viděla vzduchem letět modrý dres, doufala jsem, že není náš, že to třeba bude nějaký Rus,“ vyprávěla. „I když nikomu nepřeju nic zlého, byla bych raději, kdyby to nebyl nikdo z českého týmu.“

Jak vám v tom děsivém okamžiku bylo po těle?
To se ani nedá popsat. Naštěstí u Jirky byli doktoři dřív než já, takže zakryli tu ošklivou otevřenou ránu. Aspoň toho mě ušetřili. Ale stejně - vidět ho na silnici, v krvi, to nebyl příjemný pocit.

Bylo vám hned jasno, že je zle?
Když jel kolem mě Jirka Bouška (v ­silničním závodě nakonec bronzový), měla jsem pocit, že vidím svého Jirku. Člověk vidí, co vidět chce. Myslela jsem, že je v pořádku, ale když jsem pak od někoho uslyšela své jméno, vyběhla jsem. Bylo mi jasné, že tam leží on.

Jak mu je nyní?
Jiřík už má obě velké operace za sebou a je na pooperačním pokoji, kde má veškerou péči. Operace ruky dopadla dobře, ale museli jsme na ni nějakou dobu čekat, protože před námi bylo hodně akutních případů otevřených zlomenin. Ale doktoři měli všechno pod kontrolou. Každý den teď chodí kontrolovat jizvy, kontrolují drény a ujišťují, že to vypadá dobře, že se rány pěkně hojí. I kůže se chytila, což byla na začátku jejich největší obava, ale nic zatím neodumřelo a infekce hrozí každý den míň a míň.

Jaký tedy lékaři nastavili další postup léčby?
O víkendu bychom Jirku mohli převézt na rehabilitační kliniku, která je součástí zdejší velké nemocnice, kde by ho zkusili stabilizovat a pomaličku rozhýbávat, aby byl schopen převozu do Čech.

Už se rýsuje nějaký termín? Zvládl by to v současném stavu?
Úplně předběžně to plánujeme za 14 dnů. Největší obava je o tu plíci, která byla zhmožděná, i proto má teď Jirka speciální přístroj, který ho rozdýchává. Na stavu plíce bude záležet nejvíc, aby zvládl přetlak v letadle.

Má velké bolesti? Může spát?
Samozřejmě že mu musí do žíly píchat tišící prostředky. Ale je statečný, říká si o ně opravdu, jen když už to nemůže vydržet. V této situaci je důležitější, aby se tělo zahojilo, než aby předvádělo hrdinské činy, nemá cenu trpět. Jirka se to pokouší ustát, ale celé tělo má po pádu rozklížené, má vyhozené obratle, žebra ho strašně bolí a všechno to pomalu přichází k­ sobě. Všichni však věříme, že se to bude rychle zlepšovat.

Mluví, komunikuje?
Měl zlomený nos, který mu rovnali, má stehy na obličeji, na puse. Se mnou sice mluví, ale huhlá, takže ho raději nechávám v klidu.

Manžel je znám jako velký bojovník. Už mluvil o kole, o návratu do závodů?
Takové řeči zatím nemá, ale já věřím, že každý den, kdy se může o ­trošičku víc pohnout, je v tomto směru pozitivnější. Zatím si dává takové menší cíle jako rozhýbat ruku, rozhýbat horní část těla, protože nohy jsou v pořádku, s těmi hýbat může. Samozřejmě věřím, že se na kolo ještě posadí, o tom nepochybuju. Ale jak brzy to bude? Jak dlouho bude trvat, než se z ­toho dostane? To nevíme.

Ještě ho po této zkušenosti na kolo pustíte?
Pustím, ale myslím si, že ani on sám už se nebude chtít pouštět do hromadných spurtů, protože ten krok mezi tím, aby byl a už nebyl mezi námi, byl tak strašně krátký. Určitě už nebude chtít riskovat další hromadné závody. Ale nic nevzdává a já věřím, že bude maximálně bojovat a že se s cyklisty zase brzy uvidí na kole.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze