Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Mladí koně jsou loterie, tvrdí olomoucký jezdec Cibere

Jezdec Radovan Cibere se živí také tréninkem a následným prodejem parkurových koní. | foto: CSI Olomouc

22 2017
Čtyři tisícovky lidí v ochozech, nejprestižnější parkurový závod v České republice, domácí prostředí. Dost důvodů, proč by mohla Radovana Cibereho a jeho koně přepadnout na Světovém poháru, který startuje v areálu na Lazcích už dnes, nervozita. „Předpokládám, že se dostaví,“ usměje se v rozhovoru pro MF DNES jezdec ze slovenského Trebišova, jenž se usadil v Olomouci.

Býváte před závody nervózní, nebo jen těmi doma?
Doma vždy. Každý chce podat co nejlepší výkon, stres tam nějaký je. Neprožívám to až tak, ale člověk to na sobě cítí.

I koně trápí nervozita, nebo si závody užívají?
Každý je jiný, jako lidi. Někdo je trošku flegmatičtější, někdo nervóznější. Je potřeba ho uklidnit, nachystat na start.

S čím budete doma spokojený?
Máme dva osmileté koně, jednoho devítiletého. Cíl je jít nějakou tu střední rundu do 140. Zatím nemám koně ještě do nejvyšších parkurů, takže s koni pracuji pomalu, aby se to tam dostalo, aby měl kvalitu a všechno, co má mít, tak v deseti letech máte už hotového koně. Zatím to tak ještě není, tak se musím držet při zemi.

Kůň potřebuje na závody vyzrát?
Určitě je to lepší. Někteří jezdci mají koně už v osmi letech najezděné, ale otázka je, jak dlouho to kůň vydrží psychicky i po zdravotní stránce.

Vaše koně máte od začátku?
Více méně odmlada – od pěti roků.

Už jste se dokonale sžili?
Ano, tři roky je dost dlouhá doba. Jezdili jsme mezinárodní soutěže pro mladé koně, takže zkušenosti už nějaké získali. Ale zase jsou jiné otevřené soutěže, kdy už je to na čas a koně musí víc závodit, pokud chcete umístění a popřípadě vítězství.

Překvapí vás vaše koně ještě něčím? Mají svou hlavu?
Jasně, pořád něco přijde. Člověk míní, život mění. Koně máte nachystaného, v zimě proběhne příprava tak, jak má, a na začátku sezony se ukážou zdravotní problémy. Potom se to musí hned řešit přes veterináře. Buď je pauza, nebo v lepším případě je to na pár dní.

Dá se procentuálně vyjádřit, nakolik výsledek závisí na koni a nakolik na jezdci?
Uf, to je těžké... Jezdec i kůň jdou do parkuru s tím, podat co nejlepší výkon. Hodněkrát je všechno tak, jak má být, a přijde jedna dvě chyby a je všechno změněné. Někdy můžete v soutěži i s jednou chybou jet celkem dobře. Když je to dvoukolová soutěž, tak máte ještě šanci. Musíte umět koně ale ovládat a reagovat.

V dostizích víc záleží na genetické výbavě koně?
To je úplně jiné. A proto máte na dostizích i takové částky – dají se tam vyhrát peníze. Ale v parkuru je to takové neobjektivní. Neříkám, že je to v dostizích úplně čisté, ale i tady se to dokáže udělat tak, že kůň shodí překážku.

Jak jste se k parkuru dostal?
Měl jsem předtím i myšlenky, že budu jezdit dostihy. Ale trošku jsem vyrostl, přibral, ne že bych byl tlustý, ale bylo zbytečné trápit se a hubnout na dostihových koních. Parkurový sport mě také zajímal a od třinácti let ho dělám.

V čem je největší krása parkuru?
Když člověk vidí tu dvojici na parkuru, jak to lehko dává, překonává skoky, jak si rozumí. Když tam nejsou zádrhele, je to pěkné, čisté, tak to i laik pozná. Ale je těžké laikovi vysvětlovat, jaký je pocit na koni při skoku – je rozdíl skákat půlmetrový skok, nebo metr padesát.

Zranění se vám vyhýbají?
Zatím ano, musím to zaklepat. Jen menší úrazy – vykloubené prsty. To se stane. Nic vážného.

Do Olomouce jste se přestěhoval kvůli závodům?
Už od roku 2009 jsem na Moravě. Nejdřív jsem dva a půl roku působil v Hodoníně, potom jsem se dostal blíže k Olomouci do Prostějova ke známému, u něho jsem byl čtyři měsíce. Měl jsem i své koně, takže jsem tam byl přestěhovaný i s nimi. Bývalý majitel olomouckého areálu mě oslovil, zda bych nechtěl jít k nim, že shání jezdce a že bych byl pro ně dobrá investice i se svými dvěma koni.

Areál na Lazcích je nový, ideální zázemí?
Málokdo by tomu odolal a řekl ne.

Jaké cíle si v kariéře dáváte?
Na špičkové koně je potřeba mít velký kapitál a je to stále u koní riziko. Já se věnuji tomu, že se najde dobrý mladý kůň, do kterého se vloží práce, investice. Celkově je to s mladými koni loterie. Někdy se vám během roku podaří zjistit, že máte doma šampiona, a někdy to trvá tři roky. Potom už je na rozhodnutí, jestli chcete s koněm pokračovat, nebo je do určité soutěže a už není až tak zajímavý, tak ho nabídnout na prodej. Není to tak, že by nefungoval nebo byl chorý. Tak to je ve světě. Koně dostanou dobří jezdci na nějakou úroveň, vyskáčou je a pak nabídnou dál.

Když si ke koni vytvoříte vztah, ale zjistíte jeho závodní limity, prodáte ho?
Všechny koně, i u nás, jsou na prodej. Nedá se říct, že by je člověk měl až do smrti.

Je to srdcovka, ale hlavně práce.
Tak. Já jsem své dva dobré koně prodal, i když jsem také říkal, že si je nechám až do konce. Všechno se změní. Ale nelituji toho. Pomohli mi. Já je prodal mladé dívce, má čtrnáct roků a daří se jí. Teď udělala kvalifikaci na Evropu, takže jsem rád, že to tak všechno dopadlo.

Jsou koně práce na plný úvazek?
Je to na celý rok. Člověk musí kolem nich chodit, když u nich nejsem, tak přítelkyně. Je to dřina.

Partnerka, která by neměla vztah ke koním, by u vás asi narazila, že?
Není to pravidlo, ale je to výhoda.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze