"S přestávkou jsme v Chorvatsku závodili zhruba tři týdny a za celou dobu nepřišlo na jedinou dopingovou kontrolu. Nemám důkazy, ale podezření, že u řady lidí v pelotonu není něco v pořádku. S někým ještě nedávno v pohodě závodíte a jste lepší, a teď zjistíte, že mu nemůžete uviset. Naprosto neznámá jména, která nikdy nebyla v popředí výsledkových listin, jsou rázem na samém vrcholu. Strašně mě to štve a myslím si o tom své. Jenže na druhou stranu si také připadám jako hlupák, když si na pokoji vařím průduškové čaje na vleklé dýchací problémy," vysvětlil důvod rozčarování Laciak.
V závodě páté kategorie Jadranská magistrála pak měl dobrý dojem z první a třetí etapy, naopak zklamán byl z průběhu druhé. "Byla kopcovitá a možná nejdůležitější, ale já v nejprudším stoupání neudržel kontakt s čelem závodu. Ten kopec se jmenuje Učka a měl jsem z něho respekt už dopředu, protože ještě za angažmá v bikovém týmu České spořitelny jsem ho nevyjel. Tenkrát jsme sice neměli připravené převody, ale to nic nemění na faktu, že je to hrozný krpál, v tuzemsku mě nenapadá srovnání. Tentokrát jsem použil velmi lehký převod 39/25, ale stejně jsem na pedálech spíše pochodoval, nemělo to žádný švih," popsal Laciak desetikilometrové martyrium.
To bylo navíc umocněné stavem, kterému cyklisté neřeknou jinak než "hlaďák". Naprosté vyčerpání, lékařským výrazem označené jako hypoglykemie. "Jen nedávno jsem dobral antibiotika, která mi sice pomohla na neustálé pokašlávání, ale nějakým způsobem rozhodila žaludek a trávení. Můžu jet jen sto kilometrů a téměř pokaždé na mě taková krize sedne," postěžoval si Martin Laciak.
