Jak ho vidím |
Já jsem byl sice také dost mladý, ale přece jen jsem se díky otci v rallye už nějaký čas pohyboval, měl jsem trochu náskok. Abych řekl pravdu, neměl jsem zpočátku moc důvěru, protože tehdy z okruhů, které stagnovaly, přecházelo víc jezdců a ne vždy to dopadlo dobře. Proto jsem se ještě předtím, než jsme spolu měli závodit, šel na jeden závod podívat jen proto, abych viděl, jak Honza jezdí, jaký má k rallye přístup a abych vlastně věděl, do čeho jdu.
Hned jsem na jeho jízdě viděl, že má obrovský cit pro auto a navíc že tým pracuje velmi spolehlivě a profesionálně. Dohodli jsme se a tím začala naše spolupráce. Na podzim roku 2001 jsme odjeli první společný závod a od následujícího roku už jsme se závodům věnovali stoprocentně.
Postupně jsem si zvykl na to, že jsme trochu odlišné povahy. Honza je kliďas, na rozčilování jsem já. Ale že bych mu někdy vyčítal nějakou chybu? To nejde. Je pravda, že nás snad každý rok potkal větší karambol, ale nikdy to neskončilo u vzájemného obviňování.
Každá havárie mrzí. Ale v první chvíli není na rozčilování čas a později jen hledáme příčinu s tím, že nikdy to není záležitostí jednotlivce, ale posádky. Bez toho by posádka nemohla fungovat dál.
Naše spolupráce má výhodu v tom, že jsme se v rallye oba vyvíjeli od počátku, prošli jsme stejnými úspěchy i neúspěchy. Jdeme za stejným cílem, krok za krokem. A tady bych měl pro nás pro oba jedno velké přání do další sezony. Jezdit rallye na takové úrovni je obrovsky náročné a je hrozně těžké se rozhodovat o správném řešení.
Na informace a názory máme řadu spolupracovníků, ale konečné rozhodnutí se musíme naučit dělat my jako posádka. A také za ně musíme před týmem nést stoprocentní zodpovědnost. Už nejedeme první sezonu, musíme si na to zvyknout.