Co je hlavním úkolem nadhazovače? Zmást pálkaře, aby mu co nejvíce znesnadnil odehrání míčku. "Nadhoz tvoří v baseballu 75 procent obrany," vysvětluje Kania.
Jsou dva základní druhy nadhozu: z čelního postavení k domácí metě, tzv. wind up, a z bočního, tzv. set. První z nich se používá, když není nikdo na metách, naopak set je vhodnější v případě, že jsou mety plné. Je totiž rychlejší a nadhazovač tak může zabránit běžci přeběhnout na další metu.
"Podstatná je rovněž technika nadhozu. Může se házet shora, ze tří čtvrtin výšky, z boku nebo zespodu, to je podobný nadhoz jako v softbalu," líčí Kania.
Nehledě na způsob nadhozu musí baseballisté dodržovat jedno pravidlo: mít loket výše než rameno. "Je to z důvodu bezpečnosti."
Klíčovou volbou je druh nadhozu "V Evropě a v Asii je nejpoužívanější curveball, v MLB je základem fastball," vykládá zkušený trenér. "Nadhazovači tam běžně házejí rychlostí okolo 145 kilometrů v hodině."
Neplatí však, že by každý nadhazovač musel umět házet všemi způsoby. "V zámoří každý výborně zvládá tak tři, v české extralize dva," říká izraelský reprezentační nadhazovač Alon Leichmann, jenž nyní působí právě v Eagles.
Zjistit, jaký druh nadhozu má pálkař čekat, prý není tak snadné. Navzdory tomu, že styl některých nadhazovačů je všeobecně známý, kvůli mnoha možnostem umístění míčku se jejich úmysly čtou těžko.
"Dá se to trochu odtušit podle toho, kam si sedne catcher. Ale i ten může chtít jenom mást soupeře," popisuje Kania. Občas může pomoci i sledování domluvy protihráčů, většinou si však dnes týmy dávají pozor, aby soupeřům mnoho neprozradily. Akolik nadhozů za zápas musí jeden hráč zvládnout?
"Většinou jich hází tak sto. Všechny přitom tak na osmdesát pět procent úsilí," říká trenér krčského týmu. Při všech přitom musí úročit umění, nutné k jejich správnému provedení. Složitou magii nadhozu.
