Isinbajevová už si jednou od atletiky odpočinula, kariéru přerušila před třemi lety. "Byl to dobrý, správný krok. Vypadla jsem ze sportovního prostředí, získala jsem odstup, poté se vrátila ke svému původnímu trenérovi Trofimovovi. Možná jsem teď tady jen díky tomu," řekla ve středu v Ostravě ruská megastar.
Jste tu podruhé, rekord mítinku je 483 cm. Můžeme se těšit na změnu?
To jsem nevěděla a jsem potěšená, že na rekord můžu zaútočit. Bude to můj první cíl, pak se uvidí. Cítím se dobře. Snad nebude moc foukat a trochu vyleze sluníčko, pak by šlo skákat vysoko.
V Ostravě jste při prvním startu i přes vítězství uronila slzu, skočila jste méně, než jste sama očekávala...
... takže teď žádné slzy! Aspoň doufám. Plakat bych chtěla jen radostí. Jsem ráda, že můžu být znovu na Zlaté tretře, letos nechci před mistrovstvím světa moc závodit. Navíc není moc příležitostí, chlapi nám zabrali všechny dobré mítinky.
Na Zlaté tretře s nimi budete skákat paralelně. Těšíte se?
Je super, že budou kluci hned vedle nás. Když někdo z nich skočí třeba
570 centimetrů a já pak podívám na svoji laťku, hned mi připadá nižší. Je to motivace, může mi to i pomoci.
Váš kouč prozradil, že jste v tréninku překonala 511 centimetrů, čili světový rekord. Tohle se vám stává, že v tréninku měníte dějiny?
Ne, tohle rozhodně nebylo obvyklé. Trenéra jsem žádala, aby o tom nemluvil, aby to nezakřiknul před závody. Jenže on byl tak šťastný, že se hned musel každému pochlubit. Moje příprava byla výborná, zranění mě trošku vrátilo zpátky, ale už se zase cítím dobře. Uvidíme.
Vrcholem sezony je pro vás mistrovství světa v Moskvě, ve vašem rodném Rusku. Budete pod velkým tlakem?
Ne, žádný tlak necítím. Jen se prostě těším. V Lužnikách jsem naposledy závodila v roce 1998 a patnáct let poté se vracím před dav, v němž mi každý bude fandit a držet palce. Cítím, že mě budou chránit, motivovat. Ne dostávat pod tlak.
Loni jste v Londýně získala jen bronz. Jaké to je, být najednou po letech dominance "porazitelnou"?
Na jednu stranu jsem šťastná, že se tyčka vyvíjí a holky zjistily, že pět metrů není tak vysoko. Tlačí mě to, abych dál tvrdě dřela. Zjistila jsem, že být na samotném vrcholu není lehké. A ještě těžší je spadnout a vrátit se zpátky. Ale já se nikdy nevzdávám. Nic než vítězství pro mě neexistuje.
Už dříve jste řekla, že po Moskvě se uvidí, co dál. Jste rozhodnutá?
Nejsem si jistá, zda budu dál závodit. Nemládnu. Nemám přesné plány, ale je mi 31 let a nejspíš na rok kariéru přeruším, chtěla bych se vdát, mít dítě. Pokud bych se pak cítila dobře, vrátím se. Zlato z Ria je mým snem, pořád na něj myslím. Ale nikdy nevíte, jak se bude atletika mezitím vyvíjet.
Myslíte, že vám může pomoci, že už máte jednu pauzu za sebou?
To nevím, ta příští by byla úplně jiná. Pokud bych otěhotněla a měla dítě, nedokážu si to zatím vůbec představit. Ale víte, mluvila jsem se spoustou holek, které to už zvládly. A ty mi říkaly: Je to tak snadné!
