Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jejich hádky jsou legendární. Pak ale otec a syn Holčákové zase drží spolu

RODINNÝ KLAN. Otec (vpravo) a syn Holčákové před kamerou televize. | foto: Jan Karásek, MAFRA

7 2010
Nadvláda Josefa Váni ve Velké pardubické skončí. Aspoň to je přání valašského rodinného klanu Holčákových. Otec František i syn Radek už ochutnali kouzlo triumfu v nejprestižnějším českém dostihu, touží ho zažít znovu. A je jim prý jedno, kterému z nich se to povede.

"Tátovy koně beru jako svoje," povídá syn Radek. "Sice každý máme vlastní firmu a já dělám tak, aby vzkvétala, a on zase tak, aby rostla ta jeho, ale když táta něco vyhraje, prožívám to, jako by to byli moji koně. A platí to i naopak."

Oba připravují koně ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Ale každý jinde. "Stáje máme tři kilometry od sebe," popisuje Radek Holčák, který se osamostatnil v roce 1998. Po studiích chodil rok s koněm do lesa na dřevo, potom pracoval rok a půl u táty. A pak se odhodlal a odtrhl se.

"U mě budeš mít Ameriku"

"Táta mi ze začátku říkal, ať se na to vykašlu. Že je to složité, že budu muset myslet na výplaty pro lidi, na náklady. Že u něj mám Ameriku, že všechno udělá za mě, jen ať se dobře starám o koně," vzpomíná Radek. "Ale pomohl mi, dal mi nějaké koně."

František Holčák tehdy syna varoval, že místo výdělku může přijít i prodělek. "My jsme bohatí spíš u srdce než na peníze. Ale kluk si to zkusil sám a jsem moc rád, že mu to zachutnalo víc než benzin," připomíná František Holčák synovu zálibu v motocyklech. "Holt přešel na chlupatý benzin."

Čtete rádi idnes.cz?

Dejte nám svůj hlas v anketě Křišťálová lupa. Hlasujte ZDE

A i když každý připravuje jiné koně na jiném místě, jsou v denním kontaktu. "Když jedu večer z práce, stavím se za rodiči. Když mi to nevyjde, přijde táta k nám. Podívá se na televizní zprávy, dá si bylinkový čaj. Už je to takový rituál," líčí Radek Holčák.

V těchto chvílích se už snaží koně moc nerozebírat. "Jsme raději, když už nic nemusíme řešit. I vůči manželkám. A je příjemnější se bavit o něčem jiném. Je protivné řešit šestnáct hodin denně to samé," přiznává Radek Holčák. Rady otce si ale vyslechne rád. "Někdy, když jsem v nouzi a nevím, jak se rozhodnout, jdu za ním."

I táta dá na syna. "On do toho zapojuje počítače, je mladý, progresivní. Já dám spíš na to, aby byl žlábek a chlup na koni čistý, moc vědy do toho nedávám. Ale nejsem tupec tvrdohlavý, abych trval na tom, že před 20 lety se to dělalo jinak," říká František Holčák. "Tak šedesát sedmdesát procent jeho podnětů přijmu."

Když hádka, tak pořádná

Ne vždy se však otec a syn Holčákové shodnou. A to se pak strhne pořádná bouřka. "Když se mnou začala žít moje manželka, byla z toho vytřepaná. My se s tátou v úterý neskutečně dořveme a ve středu se dělá, jako že nic. Jsme oba emotivní," popisuje Radek Holčák.

"Pro někoho je to strašná podívaná. Ale my se poštěkáme a za chvilku je to v pohodě. I manželka si už zvykla a bere to jako rutinu. Člověk si prostě upustí a je to O. K."

Tyhle "provozní neshody" nemohou rodinnou pohodu nabourat. "Rodina musí udržovat kontakty, musí fungovat. Potřebujeme i rodinné zázemí. Kdyby žena nenachystala svačinu, nevyprala špinavé věci, nešlo by to," říká František Holčák.

A ať už Holčákovi v Pardubicích vyhrají, nebo ne, důvod k oslavě mít budou. Radek má totiž v sobotu 35. narozeniny. "Dárek už máme vybraný. Radek staví barák, snažíme se pomoct ekonomicky," vykládá táta František.

Jednou hodlá synovi přenechat i své dostihové středisko. "Kluk je teď v pronájmu. Já mám svou stáj, svůj hektarový pozemek. Je třeba se starat, opravovat střechy, udržovat techniku, prostě pečovat o všechno. Nebudu tu přece věčně," říká František Holčák.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze