Na úvod dvě citace šestnáctiletého pardubického basketbalisty Jiřího Šouly:
1. "Nevím, co se o tom psalo, ale my nešli do zápasu s tím, že to je největší soupeř, ale s odhodláním vyhrát. Ničím jiným." (Po vítězství v úvodním duelu mistrovství Evropy kadetů do 16 let v Pardubicích a Hradci Králové nad favorizovaným Španělskem 28. července 2011.)
2. "Budeme určitě spokojení, když postoupíme ze skupiny, ale já bych chtěl medaili. Nic není ztraceného dopředu." (V úterý o ambicích národního týmu na mistrovství světa v litevském Kaunasu, které se koná v létě.)
Sebevědomí. To je možná největší zbraň, kterou talentovaný hráč nyní uplatňuje především v dresu prvoligového Hradce Králové a juniorském týmu Pardubic do 19 let.
V jeho případě nejde o žádnou nabubřelost - spoluhráče dovede dokonale strhnout, dobře ví, kdy má vzít odpovědnost na sebe. Na evropském šampionátu to předvedl divákům dosytosti - třeba když ve čtvrtfinále proti Lotyšsku otočil trojkou s faulem skóre na stranu Česka.
"Rodiče to ve mně pilovali odmala," říká Šoula. "Doufám, že mi sebedůvěra nikdy nespadne. Je ohromně důležité věřit sám sobě i týmu, se kterým nastupujete na palubovku. Všechno ostatní pak přijde mnohem snáz," dodává.
Mládežníci pod vedením kouče Petra Tremla tehdy nakonec v pardubické ČEZ Areně vybojovali stříbro. Šoula za ně kromě jiného dostal hodinky od pardubické primátorky. "Předtím jsem žádné nenosil, ale teď je mám pořád na ruce," přisvědčuje, "vždycky si připomenu, jaké to na mistrovství bylo."
Humbuk, který se kolem kadetů strhl, mu prý nijak zvlášť nevadil. Spíš naopak. "Nervózní jsem byl jen před prvním vstupem na hřiště v prvním zápase. Měl jsem radost, že je o nás takový zájem, užíval jsem si to. Chtěl jsem do toho dát vše," tvrdí.
Šoula pochází z Městce Králové, s basketbalem začínal v pěti letech v nedalekých Poděbradech. Zkoušel leccos - hokej, tenis, fotbal... "Nic mě ale nebralo, až basket," vypráví. Ten hrál také za Pečky nebo Kolín. Do Pardubic přišel ve dvanácti letech.
Od té doby se přihodila spousta věcí. Vedle senzačního mezinárodního úspěchu slavil medaile v mládežnických kategoriích, na sklonku září si prvně krátce zahrál za "áčko" pardubické Beksy proti Opavě a začátkem ledna si za ni proti Svitavám připsal první dva body.
A míří výš: "Samozřejmě jsem chtěl do NBA. Postupem času se to trochu upravilo, jsem ale přesvědčený, že je v mých silách zahrát si jednou Euroligu. Záleží jen na tom, jak na sobě budu pracovat," zasní se student prvního ročníku pardubického Sportovního gymnázia.
Teď by chtěl hlavně vrátit rivalům z pražského USK loňskou porážku z finálové skupiny mistrovství republiky a dostat se co nejdál s Hradcem, za nějž dosud stihl devět zápasů se solidním průměrem 10,2 bodu na utkání.
"V juniorech jsme trochu oslabení na pivotu, protože nám často chybí Martin Peterka," zmiňuje spoluhráče z úspěšné reprezentační sestavy. "Potenciál na to porazit USK ale máme a myslím, že se to povede," hýří optimismem.
V Hradci se v jednom mužstvu potkává se staršími pardubickými odchovanci, kteří ovšem hájí v Mattoni NBL barvy Svitav - Tomášem Macelou a Janem Špačkem.
"Nějak extra se nehecujeme, snažíme se vycházet co nejlépe. Máme koneckonců stejný cíl. Udržet se ve středu tabulky a překvapit v play-off," líčí Šoula.
Trochu ho mrzí, že vedle basketbalu a školy už nemá skoro na nic dalšího čas - například na oblíbené ryby, na něž dříve chodíval se svým nejvěrnějším fanouškem, tátou Jiřím Šoulou starším. Po tréninku se navíc musí "dostrkat" k učení. "Přijdu domů docela tuhej, takže se musím trochu přemlouvat," přiznává.
