Od začátku proti všem
Od malička šla hlavou proti zdi. „Jsem totiž praštěná. Pokaždé jsem si vybírala tu nejméně schůdnou cestu.“
Byla na jezdkyni příliš vysoká a těžká. Přesto šla do učení. „Tam mi dali koňáci najevo, že jako ženská můžu mít šanci jedině tehdy, kdybych měla tatínka-trenéra nebo když budu spát s majiteli a trenéry. Chtěla jsem jim dokázat: Pletete se.“ Uplatnila se jako jezdkyně i trenérka.
Ale před časem znovu bojovala s depresemi. Na půl roku přišla o licenci, protože kůň, kterého trénovala, bral léky s obsahem zakázaných látek. Někteří majitelé od ní vzali koně. Manžel Růžičkové se dal dohromady s její nejlepší kamarádkou, rozvedla se. „Osobní problémy se mi prolínaly do práce,“ povídá.
Teď je vyřešila, má i nového přítele. Věří, že mezi kolegy žokeji si vydobyla respekt. „Jen občas je někdo hnusnej a v dostihu mě zavře. Ale oni vědí, že se nedám. Nikdo neuvažuje: Je tam Růžičková, nějak ji oblbneme.“ Zato nedůvěra ze strany diváků i majitelů trvá.
„Úplná diskriminace,“ zlobí se. „Je hrozný rozdíl, jak se dívají na žokeje-chlapa a žokeježenskou. Když se zadaří holce, řeknou jen: Měla dobrého koně. Když něco pokazím, hned křičí: Ježišmarjá, oběste ji na prvním stromě.
Zato když Pepča Váňa splete kurs, povídají: No jo, Pepča toho má moc.“
Třicet koní, o které coby trenérka pečuje, počítá za členy rodiny. „Správný koňák se musí vžít do toho, co zvířata prožívají. Takže já jsem třicetkrát kůň.“ O smrti Damiona, který jí ve Velké uhynul v roce 1998, dodnes vypráví jen s obtížemi.
„Ta bolest přetrvává. Damion měl formu, v životě neupadnul. Bohužel, dostihů se zúčastňují lidé jako amatér Peprna, který tehdy zavinil pád šesti koní. A ten můj to odnesl životem.“
Lásky: koně a dcera
Chailanda, s nímž startovala letos, si vybrala jako roční hříbě. „Chalík, to je můj vymodlený kůň. Jeho bývalý majitel ho potom ode mě vzal, v Chuchli ho odrovnali,“ vzpomíná.
Když Chailanda získala zpět, tři roky spolu bojovali. „V životě se mnou žádný kůň tolikrát neprásknul o zem jako on. Ale já ho strašně miluju. Už na mě i řehtá, mazlí se. To dřív nedělal.“ Je však celý spravovaný, má bolavé šlachy. Také jeho start ve Velké byl včera zřejmě poslední.
Ani Růžičková znovu štěstí pokoušet nechce. Nenapodobí svůj vzor Latu Brandysovou, vítězku z roku 1937. „Lata tady jela ještě v sedmačtyřiceti. Jenže ona mohla žít jen koňmi. Neměla holčičku.“
Růžičková se stará o sedmiletou Vanessku. „Někdy s ní nestíhám ani úkoly.“ Pro dceru chce odkoupit a splácet statek v Pohoří, kde spolu žijí. „Abych jí jednou měla co dát.“
