Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Je to více než splněný sen, říká o Dakaru motocyklista Krejčí

Roman Krejčí | foto: AP

6 2010
Na letošním Dakaru měl sice Roman Krejčí z Lysůvek u Frýdku-Místku premiéru, ale jako jeden z mála českých účastníků ji zdárně dokončil. "Přitom jeho heslem, které se mi hodně líbí, je lepší mrtvý frajer než živý sráč," povídal Marek Spáčil, šéf Czech Dakar Teamu, v jehož barvách třiatřicetiletý Roman Krejčí Dakar absolvoval.

"Byl to můj dlouholetý sen, který jsem si splnil," vyprávěl v beskydském hotelu Troyer v Trojanovicích jezdec, který při své první účasti na Dakaru vyhrál kategorii Maraton a v celkovém hodnocení motocyklistů skončil na 37. místě.

Takže jste maximálně spokojen?
Splnil jsem si sen a jsem o to víc spokojený, že jsem Dakar dojel. Jsem za to strašně rád. Těší mě, že technika vydržela, i já jako osoba. Tělo to dalo. Ve druhé etapě jsem měl tvrdý pád, kde to bylo na hraně. Řekl jsem si a dost, tudy cesta nevede, musím jet v klidu. Uklidnil jsem se a v další etapě jsem dojel na 23. místě. Nevěřil jsem tomu.

A jak se zrodila vaše účast na letošním Dakaru?
Několikrát jsem už na Dakaru byl, i na motorce, ale jen jako taková asistence Olinovi (Oldřichu Bražinovi, pětinásobnému účastníkovi Dakaru, který letos závodil na čtyřkolce – pozn. aut.). Než jel Olin na Dakar, byli jsme v Tunisu v roce 1999, tam se jezdí Rallye Optic. Byli jsme se tam podívat, vyzkoušet techniku. Asi třikrát jsem se byl na takových rallye podívat, trošku to osondovat, ale neměl jsem finance na to, abych si splnil ten sen. Teď jsem se hecnul.

Jak jste to zvládl?
Hecnul jsem se hlavně díky Olinovi. Chodil jsem k němu na rady, on byl více než padesát procent toho, že jsem to odjel.

Jak jste se připravoval?
Fyzicky jsem se připravoval tak, že jsem celý rok jezdil country cross, mistráky slovenské a trochu české, ale ty méně, protože u nás nejsou nic moc. K tomu samozřejmě běh, spinning a takové věci.

A techniku?
Tu jsem chystal trochu na poslední chvíli. Přišla mi z Ameriky starší motorka, model Yamahy 2006 s kovovým rámem. V tom ročníku to bylo to nejlepší, nejkvalitnější, co na trhu bylo, takže to jsem zvolil. Zase mi pomohl Olin, protože mi půjčil nádrž, kapotáž jsem upravil z KTM, napasoval jsem to. Povinnou třílitrovou nádrž na vodu jsem si udělal sám. Byla to jediná motorka na Dakaru, která vypadala tak, jak vypadala. Ale jo, dojelo to, dalo se na tom jet, jsem vděčný, že to vydrželo.
Ovšem nedá se to absolutně srovnat ani s jednou z motorek, co tam byly.

Kdy jste byl na tom nejhůře?
V té druhé etapě po pádu. Psychika dostala zabrat, i tělesně jsem byl otřesen, měl jsem slabý otřes mozku. Ale srovnal jsem se. Říkal jsem si, co jsou to za závody, já to nedám. Ale ráno – bum, nakopl jsem se další etapou, a tím, že jsem zpomalil, jsem na tom strašně vydělal. No, zpomalil – "zpomalil" jsem tak, že jsem dojel lépe než předtím.

Co rodina, neměla o vás strach?
Jsem svobodný a doma mi pořád nevěřili, že jedu. Viděli, že něco dělám v garáži, ale až když jsem odjel, tak zůstali s pusou otevřenou – on se fakt vydal... Ale pak jsem měl obrovskou podporu, co se týče rodiny a všech. I z Ameriky mi fandili. Kdo se trochu vyzná, viděl, jaká ta motorka je. A třeba když jsem jednou dojel patnáctý, chodili kolem Despres nebo Fretigne a nevěřícně se dívali, co to je a co to tam vůbec dělá.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze