Ze skupiny starších sokolů a sokolek na betonové ploše pod Rošického stadionem je slyšet anglické odpočítávání do taktu: one, two, three, four - two, two, four. A najednou jadrná čeština: "Ještě nám to nejde. Tak znovu: one, two, three..." Skupinka trpělivě nacvičuje, proniká do prostorových změn skladby Věrná garda. Nazítří napochoduje na stadion. "To víte, na ty naše staré mozečky je toho někdy moc," přiznává zpola žertem štíhlý muž sokolského držení těla, pětasedmdesátník Vladislav Slavík, náčelník Východní župy Amerického Sokola. Politický uprchlík z osmačtyřicátého roku, dlouholetý cvičitel, putující po jednotách z New Yorku do Texasu či Kalifornie, později typograf a odborářský boss. "Přijelo nás z Ameriky sedm set padesát, z toho dvě stě padesát jich cvičí. Sokol v Americe pořád žije," říká s nádechem hrdosti. Jaký je to dnes Sokol? Umí jeho členové vůbec česky? "Dobře česky, to tak třetina, ta další česky spíš koktá, dobrý den, buchta, mák, děkuju. A ti ostatní česky už nepromluví, vždyť Americký Sokol sdružuje i lidi, kteří vůbec nejsou Slované." Co vrací stovky lidí přes oceán do Prahy na slet? "Je to pro nás pořád ještě domov a pak, jsme přece sokolové," prohlašuje americký Čech i za svou dceru, která při letěla s desetiměsíčním synkem. Na velký Masarykův stadion poprvé američtí Sokolové nevypochodují. "Jsem tím zklamán, ale taková je doba s jiným stylem života," smiřuje se český Američan.
3. července 2000
