Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Je potřeba hodně nervů, směje se masér prostějovských volejbalistek

Jan Müller, masér volejbalistek Prostějova | foto: Libor Teichmann, MF DNES

20 2010
Spousta kamarádů mu říká: "Chlape, ty se máš. Masíruješ pěkné volejbalistky. Co víc si přát?" Dvaadvacetiletý Jan Müller, který má už třetím rokem na starosti hráčky Prostějova, se ale těmto slovům jenom shovívavě směje.

"To, že jsem v dámském kolektivu, už nějak nevnímám, beru to jako každodenní práci. S holkama vycházím dobře, ale není to s nimi lehké, nezvládne to každý. Člověk na to občas potřebuje hodně nervů," vypráví Müller.

V tom je práce se ženským kolektivem nejnáročnější?
Jasně. Je potřeba být pořád ve střehu a pracovat s nimi co nejopatrněji. Občas vyloženě cítím, že si od nich potřebuju vydechnout.

Máte mezi hráčkami skutečné kamarádky, se kterými se potkáváte i mimo volejbal?
Nemám tam vyloženě konkrétní holky, se kterými bych se vídal víc nebo míň. Ale když jde jednou za čas celý tým někam posedět, tak se většinou přidám.

Nežárlí na ně vaše přítelkyně?
Na moji práci si zvykla. Navíc vidí, že občas přijdu večer domů, mám toho plné zuby a na holky třeba i trochu nedávám. Podle toho jí může být naprosto jasné, že se rozhodně nemusí bát, že by se to se mnou tady nějak zvrhlo. (směje se)

Baví vás cestování při Lize mistryň?
Je to něco jiného, ale kdo by si myslel, že Moskvu a Istanbul si můžeme prohlížet, tak by se pěkně spletl. Pro mě to moc výlet není. Souvisí s tím spousta času v autobusech a letadlech, na hotelích a při trénincích. Večer pak někdy masíruju i do jedné do rána, když se to sejde.

U toho, kdo takovou práci dělá, je potřeba, aby ho volejbal i bavil. Je to tak?
Nejde se tomu věnovat s nějakou nechutí, musíte mít aspoň nějaký vztah ke sportu. I když se musím přiznat, že právě volejbal není mým absolutním sportem číslo jedna, nejsem v něm nějaký odborník. Jasně, po třech sezonách už přehled mám, ale pořád se při hře potkávámse situacemi, kterým prostě nerozumím. (směje se) Ale zápasy, ve kterých jde o všechno, neskutečně prožívám.

Všiml jsem si, že při zápase máte i jiné povinnosti kromě masírování.
Masér u týmu je pokaždé tím, kdo se musí postarat o všechno, co je zrovna potřeba. Připravuju holkám pití, občas s nimi dělám i strečink. Teď si třeba Milada Spalová koupila černé boty a zjistili jsme, že v Lize mistryň s nimi nemůže hrát, tým by za to dostával pokuty. Je povolené hrát jen ve světlé obuvi. Takže poprvé v Moskvě jsem jí boty přebarvoval na bílo tím, že jsem je celé tejpoval celou noc asi do tří hodin.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze