Boxeři cítí křivdu, takové názory nechápou: "Kdo řekne, že box je surový, tak mu nerozumí. Zasvěcení ocení jeho krásu. My cvičíme šerm pěstí, je to férový sport, každý faul je vidět." Myslí si to také Rudolf Kraj, senzace olympijských her, stříbrný v kategorii do 81 kilogramů.
BOX A BOLEST
Byl to možná nejkrásnější zápas olympijského turnaje: Američan Williams versus Kubánec Luna. Soupeřili jako gladiátoři ve starořecké aréně, ale krev z nich neprýštila. Ti dva se tepali jako o život a rozhodčí za osm minut napočítali celkem 83 přesných úderů, možná nejvíc v historii boxu. "Já je pak viděl v šatně, téměř si neublížili," vypráví reprezentační trenér Svatopluk Žáček. "Možná nějaký ten malý monokl, ale nic víc. Boxer je zvyklý přijímat rány," říká Žáček.
Také on, stejně jako většina boxerů, má zlomený nos. Před dvaceti lety dostal takovou ránu, že nevydržela chrupavka, ale boxoval dál, v euforii to nevnímal. Nos bolel, až když ho Žáčkovi rovnali.
Boxeři mají snížený práh bolestivosti. Za léta tréninku se naučí nevnímat určité údery. Když dostanou pěstí do žaludku, je to jako na břicho puštěný medicinbal v tělocvičně.
Boxer úder přijme, je na to cvičený. Ale když takovou ránu dostane obyčejný smrtelník, patrně se s trýznivým výkřikem sesune k zemi. "Boxera v ringu nebolí nic, jedině porážka," praví bývalý boxer Marek Šimák, také on je dnes trenérem. A Rudolf Kraj se jen zasní: "A když vám rozhodčí zvedne ruku, je to nádherný pocit, jste vítěz. To úplně zapomenete, že vás vůbec kdy něco bolelo."
BOX A STRACH
Respekt k soupeři určitě, obava někdy, ale nikdy strach. To jsou zásadní rady od trenérů. "Když ho vidím boxovat, srdce mi nahlas buší a hlava bolí. Bojím se," povídá Marta Krajová, matka stříbrného z olympiády. Její syn se nesmí bát sebelepšího soka, i proto v Sydney došel až do finále. "Strach? Ne, to spíš tréma působí. Ale čím líp jsem připravený, tím menší mám trému," vykládá Šimák. Trenér Žáček se bál jednou, v roce 1973 na turnaji v Rumunsku. Poprvé se postavil Kubánci, nikdy dřív to nezažil. Měl strach, on byl junior a Kuba platí v boxu odjakživa za absolutní špičku. Uprostřed ringu o sebe na uvítanou drcli rukavicemi a Žáčkovi se rozklepala kolena.
"Koukal jsem vytřeštěně jako pošťák." Trenér Malík na něj z kouta za provazy řval: Sváťo, Sváťo, slyšíš mě, boxuj, ty blbče! Nic platné, mladík neslyšel, byl v transu a během prvních dvou kol se dvakrát po tvrdém úderu sesul k zemi. "Bál jsem se, a dostal do huby. Ve třetím kole mě to přešlo, a to jsem Kubánce trefil zase já. Když dostanete nakládačku, stejně si tam mezi provazy stoupnete znova, nebojíte se. Jako pilot formule jedna. Málem uhoří, ale za týden jede znovu. Je to droga."
BOX A HLOUPOST
Dostávají rány do hlavy, mydlí se jako blázni a blbnou z toho. I to se říká mezi lidmi. Je to pravda? Julius Torma, olympijský vítěz z Londýna 1948, říkal: "Poznal jsem hodně blbců, ale ani jeden z nich neboxoval." Bývalí boxeři Šimák nebo Žáček vystudovali vysokou školu. Jen v ojedinělých případech se to stává: stačí nešťastný úder do hlavy, který poruší mozek. Ale u leckoho mají náplast hlupáka všichni boxeři.
Také Rudolf Kraj doma od rodičů slýchával: "Nejdřív dodělej školu a pak se nech mlátit do hlavy." A co na to Václav Pojkar, Krajův trenér z Mělníka? "I kdyby na tom něco bylo, tak Ruda hloupnout nemůže, protože nedostává do hlavy. Má vynikající oči, skvělý postřeh, aby ho někdo trefil, to už musí být." Resumé? Při boxu se nehloupne, pomáhají tomu i přilby a stále se zvětšují rukavice, takzvané boxerky. Údery do hlavy pak nemají takový dopad a prudkost.
BOX A FRAJEŘI
Když Kraj přiletěl z olympiády, stála na mělnickém náměstí parta jeho kamarádů, znají se z fitcentra Siesta. Bylo tam i pár boxerů a všichni vypadali podobně: vlasy když ne úplně dohola, tak střižené pořádně nakrátko, kožená bunda nebo upnuté tričko, které násobilo tělo vypracované z posilovny.
Vedle postávaly půvabné přítelkyně. Mladí chlapi vypadali drsně, snášela se nad nimi aura neohroženosti. Takových je většina: box je utužuje, dodává sebevědomí. "Box je živočišný, je v něm sexualita," říká Šimák.
Na vysoké škole psal diplomovou práci na téma Box a etika. Při výzkumu zjistil, že 82 procent boxerů pochází z rozvrácených nebo neúplných rodin. A 75 procent jich ve studiu nedošlo dál než do učňáku... Realizují se v boxu, tam se cítí neohrožení, silní, velicí. "Probíjejí se životem, jak se dá. Každý má svůj příběh, často hodně ošklivý." Bývají to pořádně neklidní chlapíci, tihle boxeři. I když trenéři o nich vesměs říkají, že pod slupkou jsou to měkké povahy.
"Stává se, že v hospodě někdo z nich machruje, ale spíš to jsou ti, kteří byli třikrát na tréninku a nic neumějí. Dají si pět piv, pár frťanů a vytahují se," tvrdí Žáček. I trenéři bývali mladí a nerozvážní, občas si hráli na frajery. Proto Pojkar svěřenci Krajovi připomíná: "Buď opatrnej, v hospodě vyhraješ, ale rozbiješ si o chlápka ruku nebo za rohem dostaneš židlí a máš po kariéře." Boxeři bývají paličatí, takový je i Kraj.
Když se s trenérem rozhádají, třeba se čtrnáct dní nevidí. Je to takové soužití po italsku. Mladík ale před olympiádou pochopil, že musí dát na trenéra, zlepšit fyzičku a trénink. Přišel v lednu do tělocvičny a povídá trenérovi smířlivě a zároveň odhodlaně: "Tak já bych tu olympiádu teda zkusil." A po devíti měsících je z toho největší boxerský úspěch za posledních čtyřicet let.
