Loni zajel životní osmé místo, ale se stájí Buggyra se rozešel a nakonec dostal nabídku od Tomáše Vrátného startovat s tatrou stáje Bonver Dakar Project na Africa Eco Race, závodě jedoucím po stopách původní Rallye Dakar. Splnil si dávný sen a bojoval o vteřiny na místech, kde sbíral svá vítězství i legendární Karel Loprais. Mezi kamiony skončil Valtr druhý za kamazem pilotovaným Rusem Karginovem.
Vážně jste před pětadvaceti lety začal u televize snít o Dakaru?
Bylo to tak. V jedenadvaceti jsem se vrátil z vojny, začal podnikat a se ženou jsme si za první peníze koupili satelit, abychom mohli fandit tatrám a liazkám. Uchvátilo mě to. Každý člověk má nějaký sen, a když se mi začalo dařit, přemýšlel jsem, jak si ho splnit. V roce 1997 jsem si koupil první terénní auto, závodím od roku 2004, ale když jsem měl jet na první Rallye Dakar v roce 2008, tak ji zrušili a následně přesunuli do Jižní Ameriky. Až teď jsem si to díky nabídce Tomáše Vrátného mohl vyzkoušet.
Před startem jste toužil prohnat favorizované ruské kamazy. Jeden jste nechal za sebou, takže jste spokojený?
Mám radost, že jsme je dokázali porazit ve čtyřech nejtěžších etapách. A hodně jsem se od Karginova naučil i tím, že jsem s ním jel v kontaktu. Auto má ale hodně tvrdý podvozek, což bylo nepříjemné v rozbitých marockých etapách. V Mauritánii se to srovnalo a auto fungovalo pěkně, hlavně v dunách. Najeli jsme čtyři tisíce kilometrů s minimálními přejezdy a spojovačkami, navíc je tam stabilní počasí, i když ráno v Maroku bývají i tři stupně pod nulou, takže vstávání ze stanu bývá zajímavé.
Posádku Tatry Jamal, která si na Africa Race 2017 dojela pro druhé místo, tvořili Jaroslav Valtr, Rostislav Pilný a Filip Škrobánek.
V cíli jste ztrácel hodinu, kde jste ji mohl získat?
Určitě v těžkých etapách, v dunách, při průjezdech kamenitých polí, kde Rusové občas jezdí riskantně, dělají chyby a mají defekty. Tam rozhoduje chytrost a zkušenosti. V dunách musí jet člověk s otevřenou myslí, nepodělat se z náklonů a prudkých výjezdů. V ěděl jsem, že motor na to má. Rusové jezdí na tvrdých kolech a skáčou, což se jim jednou nevyplatilo, protože prorazili chladič. Já se přikláním k tomu, jezdit na hodně podhuštěných pneumatikách, v klidu s koly na zemi, protože ve vzduchu se auto strašně špatně řídí. (smích)
Jak jste byl spokojený s Tatrou Jamal?
Je perfektní, motor Renault od týmu MKR má asi tisíc koní a byli jsme s ním velmi spokojení. Jen v jedné etapě nám kámen urazil regulátor tlaku vzduchu, takže jsme upravovali tlak vzduchu v soustavě dofukováním a odfukováním pneumatik, respektive měchů na podvozku, plus ofukem v kabině.
Prý jste z prvních kamenitých etap byli hodně obouchaní.
Tím, že je podvozek hodně tvrdý, tak při různých průjezdech děr a skoků funguje hlavně zadní náprava jako gumový míček - odrazí se a dostanete ránu do hlavy od zadní stěny kabiny. Těch ran jsme pobrali strašlivé množství a po dvou etapách jsme měli pocit, že se umlátíme. Navíc když máte bolesti, ztrácíte výkon. Takže před dalšími etapami jsme si každý preventivně rovnou šupli paralen a fungovalo to.
Tomáš Tomeček (v cíli třetí v kategorii kamionů - pozn. red.) si pochvaloval, jak spolu Češi na závodě drželi a že má velmi dobré vztahy i s ruským týmem. Bylo to tak?
Rusové jsou přátelští, dokud jsou první a nešlapete jim na paty. Ale česká výprava fungovala dohromady a pomáhali jsme si. Tomáš Tomeček u mě zastavil, když jsem měl problém s regulátorem tlaku, a radil mi. Fungovali jsme pospolitě a majitel závodu pan Schlesser o nás říkal, že jsme česká mafie.
Loni jste jel Rallye Dakar v Jižní Americe, teď máte čerstvou zkušenost z Africa Race. Jak vyznívá srovnání obou závodů?
Rallye v Jižní Americe má pořádající firma jako byznys, naopak Jean-Louis Schlesser je starej dakarák, který pořádá Africa Race proto, že ho to baví. Ctí myšlenku zakladatele Sabineho, že chce, aby všichni dojeli a měli z toho zážitek. Kdežto v Jižní Americe se první tři etapy udělají vyřazovací, aby vypadlo co nejvíc závodníků, a je to neosobní. Dodnes ani nevím, jak vypadá ředitel závodu Lavigne, kdežto Schlesser má svoje letadýlko, v etapě ho vidím třikrát čtyřikrát, a když mám problém, naznačí nám cestu. Po dojetí chodí po bivaku, baví se se závodníky a řeší problémy. Je to přátelský závod. Sice v jídelně nejsou stoly a jí se na zemi na kobercích jako kdysi, ale přispívá to k domácké atmosféře. A když jsme tlačili Rusy, chodili nám všichni gratulovat. (smích)
Často se řeší i omezené možnosti předjíždění v Jižní Americe, naposledy při incidentu Martina Macíka s Nizozemcem Peterem Versluisem, který se rozčiloval, že ho nepustil před sebe v boji o desítku.
V Jižní Americe jedete po normálních cestách, takže když se začne prášit, je velmi málo prostoru na předjíždění. Být na místě mladého Macíka v tento moment, tak bych také neuhnul. Byla to poslední etapa, jeden Holanďan před ním ho brzdí, druhý za ním ho vytrubuje a možná se na něj i domluvili. To už je jako power-play v hokeji, také se nepískají fauly. Strašně těžko se předjíždí a prohraje ten, kdo je moc slušný a uhne. V Africe jsou cesty většinou široké a nebo jsou to obrovské planiny, kde uhnete sto metrů doprava nebo doleva, jak se vám chce. Navíc na Rallye Dakar se preferují určité týmy a jezdci, dostávají takzvané žolíky. Je to tedy trošku nespravedlivé, ale taková jsou pravidla, nemyslím si však, že je to to pravé.
Který závod tedy budete chtít jet příští rok?
Chtěl bych jet Afriku, ale uvidíme, s kým to bude. Řekl jsem Tomáši Vrátnému, že s tímto autem se dá jet, ale je potřeba ho upravit, nebo postavit druhé. To je na něm a záleží, co se jim podaří udělat, pak se můžeme dohodnout. Ale nechci si zavírat dveře úplně všude. Počkám, jak se to vyvrbí.
