Ze světových šampionátů máte už stříbra tři. Kam řadíte to poslední z Cairns?
Určitě na podobné místo jako ta dvě zbývající. Loni jsem sice získal stříbro doma v Novém Městě, což bylo asi trochu jiné, ale letos jsem na to zase oproti loňsku měl mnohem víc. Fyzicky jsem na tom byl s Ninem (Schurterem - vítězem) minimálně stejně a spíš rozhodla technická a taktická chyba v závěru. Těší mě, že to nebylo tím, že bych na něj fyzicky nestačil.
I Schurter po závodě přiznal, že se na zlato hodně nadřel.
Je to tak, z toho můžu mít jenom radost.
Přesto to na titul mistra světa nestačilo. Jak moc to mrzí, když jste byl duhovému dresu asi nejblíž za poslední roky?
Dost. Přijel jsem do Cairns fakt dobře připravený, chtěl jsem ho konečně zkusit zase porazit. Už v Lenzerheide (závod Světového poháru, dojel za Schurterem druhý) mi to o tři vteřiny nevyšlo a tady jsem dostal další šanci, což byly asi jediné dvě možnosti během celé sezony, jinak byl Nino bezchybný a perfektní. Stříbrná medaile je ale pro mě pořád obrovský úspěch a důkaz, že s ním můžu pořád závodit.
Je to motivace navíc – porazit Schurtera zase na velké akci?
Jasně, nechci se v budoucnu spokojit s tím, že budu neustále jezdit druhý. Velké závody jsem v minulosti dokázal vyhrávat, rád bych se vrátil na stejné pozice a občas nějaký zase vyhrál. Pořád je to pro mě ta největší motivace, než kdybych si řekl, že chci jezdit do desítky, do pětky. To je samozřejmě taky skvělé, ale když už člověk jednou byl nahoře a ví, jaký to je pocit, už nikdy nechce být níž.
Neuvažujete někdy nad tím, jaká je škoda, že žijete v době Nina Schurtera? Bez něj už byste byl trojnásobným mistrem světa, dvojnásobným olympijským vítězem...
Někdy možná jo, ale ty naše souboje byly třeba až do toho loňského roku poměrně vyrovnané, byli jsme na tom podobně. Měl jsem titul z olympiády, on ne, vyhrál jsem Cape Epic, on ne. Svěťáky jezdil dlouhodobě líp, ale na vrcholných akcích to bylo jiné, až teď mi odskočil. Můžu ho maximálně srovnat vítězstvím v Tokiu a k tomu nějakým titulem mistra světa, ale to je náročné, protože on dokázal, že je perfektní závodník a nemá slabinu.
Vážně?
Pády a nemoci se nevyhýbají nikomu, ani mně, ani Julienu Absalonovi. Ten má taky své problémy, přesto se vždycky vrátil a já to taky dokázal. Ale Schurter se nikdy vracet nemusel, v tomhle je neskutečně silný. Dokáže tyhle potíže v posledních letech až neuvěřitelně minimalizovat.
Vám se naopak pád ani nemoc nevyhnuly, což už je taková trochu tradice posledních let.
Ale teď to naštěstí nebyl nějaký velký problém. V Novém Městě na Moravě jsem si obrazil záda a žebra a trochu se to se mnou táhlo, pak přišla zase viróza. Přišel jsem bohužel o Světový pohár v Andoře a taková malá chyba mě vyřadila v nejblbější moment, sebralo mi to trochu vítr z plachet. Ale mohl jsem aspoň normálně trénovat a musel se začít o své tělo starat trochu jinak, abych ho dokázal zase kompletně vrátit do hry.
Ozvaly se i problémy z minulých let?
Přesně tak. Máte třeba rok a půl slabší nohu, než se to definitivně uzdraví, ale i pak si ten problém tělo pamatuje. Závodím na kole 25 let, ale dokud tyhle problémy nepřišly, neřešil jsem je, až teď jsem se tomu začal víc věnovat. Trochu se mi asi vrací i ten nedostatek regenerace a divoký životní styl, který jsem vedl v juniorech (zasměje se).
V neolympijském roce vás ale pár neobjetých Světových pohárů zase tak mrzet nemusí.
To je fakt, byla to dobrá zkušenost. Nebral jsem tenhle rok tak, že něco extra musím. Samozřejmě jsem se na tréninky nevykašlal, ale míň jsem testoval, pustil jsem se i do jiných věcí a trochu uvolnil hlavu, nemyslel tolik na kolo. A ke konci, když jsem si všechny své věci dořešil, tak jsem zase byl mezi nejlepšími, takže v tomhle určitě spokojený jsem. Tenhle rok jsem si užil, nabral jsem novou energii, zkušenosti a kolo mě pořád baví. Vlastně víc než třeba před třemi, čtyřmi lety, to jsem z toho všeho kolem byl hodně unavený, ale tyhle stavy občas přijdou.
Letos jste se jich zbavil, což je dobrý vklad do dalších let.
Ano, když člověka ten sport nebaví, ani nemůže mít výsledky. Kdybych jezdil na kole kvůli penězům, asi nikdy nebudu tak dobrý. Sport vás musí bavit, jen tak do něj dáte fakt všechno. A já se snažím, aby to tak bylo, což se mi teď daří. Užívám si tréninky a všechno okolo.
Příprava na Tokio
Do australského Cairns – dějiště letošního světového šampionátu – jste dorazil až na poslední chvíli a očividně se to vyplatilo.
Měl jsem totiž doma kvalitní program, odzávodil jsem si to tady a ten následný přesun byl fakt rychlý. Neměl jsem problém se spaním a nakonec to byla ta nejlepší varianta, protože v Austrálii se nedalo moc trénovat. Trať byla otevřená až den poté, co jsem přiletěl, a podmínky k tréninku jinde nebyly skoro žádné. I proto si myslím, že to dopadlo skvěle.
Byl to pro vás i takový první test před tokijskou olympiádou za tři roky?
První a možná i poslední, protože v plné přípravě už si tenhle časový posun asi nevyzkouším. V Tokiu to bude hodně podobné, teď se tam vydám možná jednou na nějaký trénink před olympiádou, ale jinak tím směrem létat nebudu. I proto je dobře, že jsem si to vyzkoušel.
Jak jste se doma na přesun připravoval? Chodil jste spát dřív?
Chodil a dřív jsem vstával. Dařilo se to i nedařilo, musel jsem se k tomu dokopat. Říká se, že u aklimatizace je jedna hodina jeden den. V Cairns bylo o osm hodin méně a já se potřeboval doma přeorientovat aspoň o nějakých pět. To se mi povedlo a ten zbytek už se pak na místě dělá líp.
Jaroslav Kulhavý v Novém Městě na Moravě.
Takže plánujete i za tři roky do Tokia přiletět na poslední chvíli?
Nevím, jestli na poslední chvíli, ale mám ověřené, že týden před vrcholným závodem je pro mě dobré ještě závodit. Tréninkem totiž závod nikdy nenahradíte. A najít před olympiádou závod v místě konání je dost těžké, i proto létám na poslední chvíli. Na trati mi pak stačí jezdit tři, čtyři dny. Být totiž někde tři týdny je pro mě spíš diskomfortní, než aby mi to pomohlo. Jasně, něco jiného je, když přelétáte z 10 stupňů do 45, ale tyhle podobné destinace se dají zvládat rychleji.
Teď máte v plánu odpočívat, odpočívat a zase odpočívat?
Ještě ne, měsíc budu trénovat, mám nějaké menší závody a sponzorské věci. Už nic, na co bych se musel připravovat, bude to spíš zábava. Vyzkouším i nějaké jiné tréninkové záležitosti před příští sezonou, budu se snažit vychytat určité věci s dýcháním a musím doléčit záda. A pak přijde odpočinek.
