Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ještě nejsem odkvetlá růže, říká nestárnoucí výškař Bába

Jaroslav Bába na halovém ME v roce 2013 | foto: Reuters

22 2014
Pomalu už přestal počítat, pokolikáté si vyskákal účast na atletickém vrcholu sezony. Tím letošním bude srpnové mistrovství Evropy v Curychu a devětadvacetiletý Jaroslav Bába, kterého příznivci pomalu berou jako reprezentační inventář, při něm nebude chybět. "Zatím moje tělo drží," říká.

První velké medaile, bronzové z halového mistrovství světa v Budapešti a olympiády v Aténách, jste získal v roce 2004. Jaký je rozdíl mezi Jaroslavem Bábou tehdy a nyní?
Rovných deset let! Ale moc velký asi ne, i když je pravda, že medaile se teď získávají za větší výkony. Taky už jsem zkušenější. Dřív jsem byl cílevědomý mlaďoch, nebál jsem se ničeho, do všeho jsem šel po hlavě.

Teď už to neděláte?
Ne že bych se bál, ale jsem opatrnější. Přes bolest už do závodu nejdu, víc poslouchám svoje tělo.

Za výkon 230 centimetrů z 8. července vám náleží dělené šesté místo v evropských a jedenácté ve světových tabulkách roku. Vzpomenete si, jak jste na tom byl tabulkově před vrcholy sezony před deseti lety?
V evropských jsem se pohyboval kolem třetího místa, ve světových jsem byl do pětky. Jenže rozdíly byly v centimetrech, teď mi v evropském pořadí chybí do třetího místa deset centimetrů, což je hodně. Výška šla strašně nahoru.

Šesté místo v kontinentálních tabulkách přitom vypadá nadějně...
Třeba se v Curychu nebude skákat tak vysoko.

V čem jste se ještě změnil?
Myslím, že jsem zodpovědnější, i když ani dřív jsem neměl problém postavit se k závodu se vší zodpovědností a snažit se o slušný výkon. Už nejsem vyjukaný zajíc, snažím se být oporou týmu, tak to i cítím. A taky jsem samostatnější.

Největší úspěchy

Jaroslava Báby

2004 halové MS bronz, olympijské hry bronz
2011 halové ME stříbro
2013 halové ME bronz

Jak se to projevuje?
Už mě třeba nerozhodí, když někde přestupuju a zruší mi letecký spoj. Dřív jsem nevěděl, co si počít, kam jít, teď už to vím. Člověk už není tak vyjukaný.

Snažíte se být oporou týmu... Je to pozitivní role?
Myslím, že ano, alespoň doufám. Na šampionátech chodím na stadion fandit ostatním, beru atletiku jako týmovou záležitost. A při červnovém mistrovství Evropy družstev v Braunschweigu jsem se snažil podporovat mladou výškařku Michaelu Hrubou, radili jsme se s ní a jejím trenérem Ctiborem Nezdařilem a myslím, že se to povedlo. Je jí teprve šestnáct a skončila tam šestá ve vyrovnaném osobním rekordu 187 centimetrů. Moje zásluha to nebyla, ale radovali jsme se společně.

Takže působíte i motivačně - těší vás to?
Rozhodně ano, v týmové i individuální soutěži jde o úspěch české atletiky. Není to moje nebo tvoje.

Co říkáte tomu, že prvních pět výškařů v letošních světových tabulkách v čele s Ukrajincem Bondarenkem a Katařanem Baršimem se dostalo přes 240 centimetrů?
Je to děs, už jsem říkal, že výkony šly strašně nahoru. Při páteční Diamantové lize v Monaku bylo poslední, desáté místo za dvě stě třicet, byla to fantastická soutěž. Každou chvíli se letos útočí na světový rekord Kubánce Sotomayora (245 cm - pozn.).

Kdo ho podle vás překoná?
Můj trenér tvrdí, že Baršim, já si myslím, že na to má i Bondarenko. Oba jsou mladí a šikovní.

Když jste přivezl olympijský bronz z Atén, ještě jste bydlel v Havířově. To se taky změnilo, že?
Jasně, bydlel jsem u rodičů a trénoval ve Vítkovicích u Aleše Dudy, dojížděl jsem asi patnáct kilometrů. V roce 2009 jsem se stěhoval do Prahy za trenérem Janem Janků starším, tři roky jsem bydlel na ubytovně Dukly. Teď už máme s přítelkyní domek u Kralup a zase dojíždím. (směje se)

Fotogalerie

Takže se atletikou dá vydělat na bydlení?
Samozřejmě, ale musíte pro to něco udělat. Chce to mít stabilní výkonnost a na velkých soutěžích být pokud možno ve finále. Nebo třeba mít medaili...

Hodně lidí obdivuje vaši vytrvalost. Po aténské medaili jste další kovy přivezl z halových mistrovství Evropy 2011 a 2013, stříbro a bronz. Jaké bylo čekání na další úspěch? Není to ubíjející?
Chvíli to trvalo ale mnohem hůř bych snášel, kdybych v té době na šampionáty vůbec nejezdil. Tím, že jsem až na jednu zdravotní pauzu závodil skoro pořád a vozil čtvrtá, pátá nebo osmá místa, se to dalo skousnout.

Leckdo je ochotný říci, že Jaroslav Bába je odkvetlá růže z Havířova. Co byste takovým lidem vzkázal?
Osobní rekordy mám z roku 2005, 237 z haly a 236 z hlavní sezony, a myslím, že se k nim ještě můžu vrátit. Věří tomu i můj trenér Jan Janků starší, pracujeme na tom. Myslím, že odkvetlá růže ještě nejsem, že ještě dva nebo tři roky můžu předvádět dobré výkony.

A potom?
Potom už budu starý. Vždyť mi v září bude třicet! (smích)

Třicítka přece u výškařů není žádný věk...
Možná není, jenže já už skáču dlouho. Ale tělo zatím drží, jen se někdy hůř vstává, když cítím achilovky. To se potom musím trošku protáhnout, a pak už to jde.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze