Janiš v zimě vyměnil volant za lopatu

Praha, Liberec - Diváci, kteří přišli 20. ledna do Bedřichova držet palce českým sdruženářům v závodě Světového poháru v severské kombinaci, mohli získat cenný snímek do svého fotoalba. S lopatou v ruce a potem v tváři dřel na úpravách tratě největší český motoristický talent Jaroslav Janiš. Nikdo však jeho přítomnost nezaznamenal. Koho by napadlo mezi kopci sněhu hledat osmnáctiletého mistra volantu, kolem kterého se již nyní točí miliony? A navíc byl dobře maskován. Namísto závodnické kombinézy oblékl vojenský mundůr. Vojín Janiš právě prožíval další běžný den v přijímači, stejně jako tisíce jeho souputniků po celé republice. "Můj běžný trénink je mnohem tvrdší, fyzicky vojna příliš náročná není," smál se.

"Přijímač byl ale jinak docela tvrdý," vzpomíná. "Na vstávání v pět hodin příliš zvyklý nejsem. Normálně si ještě tři, čtyři hodinky přispím."

Jaroslav Janiš nastoupil k základní vojenské službě v liberecké Dukle. Jako mnoho jiných vrcholových sportovců dostal možnost nepřerušit svoji kariéru a skloubit ji z povinností každého zdravého mladého muže.

"Vím, že nebývá jednoduché se tam  dostat. No, já však žádné problémy neměl. Ale procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla. Přijímač je pro všechny stejný, o úlevách nemůže být ani řeč. Velitelé tam byli dost tvrdí. Známá jména je vůbec nezajímají," pokračoval drobný mladík.

Vojenská kuchyně bývá často kritizována. Laik by řekl, že v místech, kde se pohybují nejlepší sportovci české republiky to bude lepší. A měl by asi pravdu. "Jídlo bylo poněkud jiné, než normálně. Knedlíky a brambory se pořád jíst nedají. Naštěstí jsme dostali ještě možnost vybrat si něco lehčího. Pak už nebyl problém."

Janiš nemusel mít strach, že by se snad setkal s ústrky či naopak výhodami kvůli svému jménu. Libereckou Duklou již prošly jiné persony. Před pár lety absolvoval stejnou cestu i první český pilot formule 1 Tomáš Enge. "Já se prostě snažil být stranou a nedělat problémy. Šikany jsem se obávat nemusel, v Liberci jsou sportovci a spíš se vzájemně podpoří. Všichni se tam chonají slušně," nezapře svou nesmělou povahu Janiš.

Jako správný voják si Jaroslav Janiš musel i vystřelit ze zbraně. Byla mu svěřena standartní zbraň naší armády - ruský samopal vzor 58. Jako každý střelec dostal čtyři náboje a jako každý začátečník se učil udržet zpětný ráz. "Trochu mi to rameno pohmoždilo. Musel jsem to držet hodně pevně. Po čtyřech výstřelech toho víc říct nedokážu. Škoda."

Po přijímači naběhl Janišův život do normálních kolejí. Dostal funkci instruktora a může se dál zodpovědně připravovat na svou cestu až na motoristický Olymp. "Jsem rád, že jsem musel na vojnu. Hodně mi to dalo a odnesu si zážitky na celý život. Navíc je skvělé, že naše armáda umožňuje profesionálnímu sportovci pokračovat v budování kariéry," zakončil Jaroslav Janiš.