"Byly to nejhorší podmínky, v jakých jsem závodil. Kdekoli jinde by se závod zrušil," míní Janda.
První závod byl dokončen, i když skokani startovali v chumelenici a větru. Druhý už pořadatelé zrušili.
Počasí si se skokany zatím zahrává. Takové podmínky pro vás musí být nepříjemné, že?
Hodně. Jedete někam skákat, a celé dny to nejde. Je to stereotyp. Čekáte, kdy si konečně skoky vyzkoušíte.
Kolik jste jich zvládl za dobu, co jste ve Skandinávii?
Asi šest.
Z toho jeden závodní. Když si vzpomenete na páteční klání v Kuusamu, nebál jste se? Fin Ahonen pak říkal, že byl rád, že se dostal na zem.
To ne. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Při závodě neposlouchám, kdy kdo skáče, kolik skáče. Ale na věži bylo puštěné rádio, asi dvakrát jsem zaslechl 67 metrů, 71 metrů. Říkal jsem si, že to někdo hodně pokazil. Pak už jsem věděl, že tím to nebylo.
Když v takovém počasí vyrazíte dolů z můstku, myslíte na podmínky, nebo se soustředíte jen na skok?
Soustředím se, abych při skoku udělal, co mám. Bohužel v té nájezdové rychlosti moc udělat nešlo. Nájezd byl špatný, zpomaloval. Říkáme tomu, že tahá za nohy. Jako by vás někdo chytnul za kotníky a nechtěl pustit. To nebyl závod, ale parodie.
Navztekalo vás, že jste musel na věž a zase dolů, nevěděl jste, co bude?
Na to jsem zvyklý, ale naštvalo mě, že se závod uskutečnil. Beru, že šlo o komerční práva, ale hlavně šlo o zdraví skokanů. Kdybych viděl, co na nájezdu udělal Ahonen (máchal rukama, aby nespadl), sbalím lyže a jdu dolů.
Bavili jste se o tom s ostatními skokany?
Jen jsme na sebe kývli. Když kolem někoho projdete, víte, co si o tom myslí.
Jak moc vás to může poznamenat v dalším průběhu sezony?
Určitě to člověka poznamenat může, ale to ukážou až další závody.
Jak vlastně trénujete, kdy nemůžete skákat?
Lze trénovat jen kondici, chodit do posilovny, běhat. Čekání je nepříjemné, ale momentálně mají všichni stejné podmínky. V Evropě je jediný můstek, tady v Lillehammeru.
