Kromě dvou tuzemských mistrovských titulů dosáhl v polovině října také na jeden čerstvý – hrál finále prestižního evropského Poháru mistrů. Střešovice s finským šampionem SSV Helsinky v Mladé Boleslavi prohrály těsně 3:4.
"Byl jsem zklamaný, ale spíš výsledkově. Herně kluci předvedli maximum," tvrdí třiatřicetiletý Zahalka, který musí mít při úspěších svého celku také pořádně pevné nervy.
Jeho tým mu totiž v letošním roce už dvakrát přichystal neuvěřitelně infarktový závěr finálového zápasu. Poprvé na jaře, když Střešovice obhájily domácí mistrovský titul neuvěřitelným obratem rozhodujícího pátého zápasu finálové série proti Ostravě. Pražané zázračně při dlouhodobé hře bez brankáře stáhli obří pětibrankový náskok soupeře a v prodloužení zasadili klíčový úder.
Zvláštní déja vu tohoto příběhu přišlo právě ve finále Poháru mistrů. Střešovice v něm sice brankové dostihy nedotáhly do konce, duel proti Helsinkám ale v závěru hodně zdramatizovaly, když čtyřbrankovou ztrátu během pěti minut snížily na rozdíl gólu. Víc nestihly.
"Přesto šlo o neopakovatelný zážitek. Vyrovnali jsme historické maximum českých celků v evropských pohárech," říká spokojeně Zahalka.
Evropské stříbro ani příliš neslavil. "Byl jsem unavený. Slavilo se klasicky u Buldoka a já si dal dvojitý burger a šel spát. Ale pokud vím, někteří hráči vydrželi až do půl osmé do rána. Asi tedy mohli ve finále ještě trochu přitlačit," směje se.
Svůj tým, s nímž chce v aktuální sezoně obhájit titul a vyhrát domácí pohár, se snaží připravovat koncepčně. "O tom, co zlepšit a jak to trénovat, přemýšlím hned po zápase," říká chlapík, který sice florbalu věnuje spoustu času, ale halový sport jej neživí. Zahalka pracuje už deset let jako profesionální hasič.
O své dovolené má jasno. "Někdo jezdí k moři, já jedu s klukama autobusem do Havířova na zápas," vtipkuje Zahalka.
