Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ironman, který léčí neplodnost. Pomáhá dětem na svět a zvládá i triatlon

MUDr. Jan Vodička | foto: Tomáš Frait, MF DNES

16 2016
V ordinaci olomoucké fakultní nemocnice mě vítá šlachovitý, opálený gynekolog. „Nedávno jsem se vrátil z Lanzarote,“ vysvětluje Jan Vodička.

Na Kanárském ostrově byl na dovolené. Na hodně aktivní dovolené. Uplaval v moři 3,86 kilometru, pak ujel na kole dalších 180,25 kilometru a na závěr uběhl maraton - 42,2 kilometru. Bez přestávky. Po zvládnutí ironmana, extrémního triatlonového závodu, už zase 47letý odborník Jan Vodička pomáhá neplodným párům na klinice asistované reprodukce.

„Ironman je o bolesti, ale s porodem se to samozřejmě rovnat nedá. Matky mají můj velký respekt,“ vykládá v rozhovoru pro MF DNES. „Pocit, že přivedete na svět dítě, musí být ještě krásnější než v cílové rovince,“ zamýšlí se.

Rád se překonáváte?
Určitě.

Co je na tak extrémním závodu nejlepší?
Člověk zjistí, jestli má pořád kondici, jestli je vůle dostatečně silná. Závod je o vytrvalosti a je třeba tomu něco v přípravě obětovat. Tam se pak vše zúročí. Je to test osobnosti, fyzické zdatnosti. Někdy v roce 2000 mě poprvé napadlo, že bych si závod zkusil nanečisto s kamarády, vytyčili jsme si trať, ale tehdy jsem ho nezvládl. Musel jsem to přerušit z důvodu naprostého vyčerpání. Neměl jsem zkušenosti. Po třech letech jsem už na mistrovství republiky v Otrokovicích ironmana dokončil. Od té doby se takhle čas od času vyzvu. Přistupuju k tomu s obrovským respektem. Nikdy nevíte, jak to dopadne.

Měl jste na Lanzarote krizi?
Věřil jsem, že závod dokončím, ale krize byly. V plavecké části v hromadném startu, kdy jsou lidé hodně vedle sebe, dostanete ránu a loknete si. První fyzická krize přišla kolem devadesátého kilometru. Máte mechanismy, kterými se snažíte krizi překonat. Na kole snížíte převody, zátěž, pracujete s myslí. Vyřešil jsem to tak, že jsem se na kole pověsil za pěknou Španělku.

Jan Vodička

47letý olomoucký rodák. V roce 1993 vystudoval Lékařskou fakultu UP Olomouc - obor všeobecné lékařství. Atestaci v oboru gynekologie a porodnictví udělal o čtyři roky později a v roce 2008 také v oboru reprodukční medicína. V Nemocnici Šternberk pracoval na chirurgii, v Jeseníku už jako gynekolog a porodník. Rok působil také v centrum asistované reprodukce na Slovensku v Piešťanech. Nyní pracuje ve Fakultní nemocnici v Olomouci v centru asistované reprodukce a jako gynekolog na soukromé klinice. Je aktivním sportovcem, jako triatlet zvládl ironmana. Dříve závodně plaval, hrál a trénoval baseball. Je ženatý, má tři děti. Když vidím na porodním sále dojatého otce a šťastnou matku, i já sám mám slzy v očích. Je to nádherné.

Krásný mechanismus!
Jo, snažil jsem se držet deset metrů za ní. Závod je specifický také v tom, že oběhnete de facto celý ostrov. Trať nabízí spoustu výhledů.

Copak jste se kromě Španělky stíhal kochat i krajinou?
Stíhal. Měli jsme s kamarády výhodu, že jsme tam byli už deset dní před závodem a trať jsme dobře znali. Věděli jsme, kde bude potřeba přidat a šlápnout do toho. Ale nesoustředil jsem se na dosažení nějakého cílového času. Podmínky jsou tam poměrně těžké, a pokud bych si chtěl udělat lepší čas, vyberu si jiný závod, ale tento má výhodu, že je dlouho neobsazený právě pro svou obtížnost. Startovné se dá zaplatit i čtyři měsíce před termínem, zatímco většina závodů v Evropě je vyprodaná už dlouho dopředu.

Horšími podmínkami myslíte především vítr?
Triatlonisti to přirovnávají k evropské Havaji. Je to dáno tím, že ostrov je sopečného původu. Vítr je neustále silný. Je to spravedlivé pro všechny a vítr vám v polovině závodu pomůže, ve druhé je proti vám. Je třeba se s ním spřátelit. Na Lanzarote jsem byl před deseti lety a chtěl jsem si porovnat tehdejší a současnou kondici. V průběhu života se udržuju pořád, ale ironman vyžaduje šestiměsíční přípravu.

LÉKAŘ-SPORTOVEC. Gynekolog Jan Vodička v květnu zvládl ironmana na Lanzarote.

LÉKAŘ-SPORTOVEC. Gynekolog Jan Vodička v květnu zvládl ironmana na Lanzarote.

Mně by půl roku nestačilo...
Závod má časové limity. Startuje v sedm ráno a musí se dokončit do půlnoci, tedy za sedmnáct hodin. Jsou i dílčí limity, když je nesplníte, končíte už třeba po plavání. Ale rezerva byla dostatečná. Průměrný sportovec by to měl dokončit do sedmnácti hodin. Startovalo devatenáct set účastníků a dokončilo šestnáct set čtyřicet. Byl to jubilejní 25. ročník a atmosféra na ostrově je úžasná. Závod je oblíbený po celém světě. Schází se tam i profesionálové, kterých je několik desítek. Závodí o prize money i body do žebříčku a mohou se kvalifikovat na mistrovství světa na Havaji. Zbytek závodníků je rozdělený do věkových kategorií na muže a ženy. V mé kategorii byly tři sloty - tři nejlepší mají právo účastnit se říjnového mistrovství světa. Tato meta je pro mě nedosažitelná kvůli tomu, že netrénuji tak, jak bych potřeboval. Neběžel jsem s cílem se kvalifikovat, ale dokončit a dokázat si, že vytrvalost a vůle tam ještě je.

Je to obdivuhodné. Mě překvapilo, v jaké kategorii jste startoval.
Čtyřicet pět až čtyřicet devět...

... já vás tipoval tak na 37 roků.
A mám o deset víc. Vidíte, sport má schopnost udržet člověka svěžího a v kondici. Je to díky tomu, protože já sportuji od mládí. Musím zmínit svého švagra, který mi pomáhal v přípravě. Zabývá se sportovní medicínou, dělal mi zátěžové testy a můj funkční věk v tréninku je kolem třiceti pěti roků. Po dokončení závodu na měření odpovídal stavu devadesátiletého člověka. Organismus je v několika dalších dnech po závodě opravdu dost zničený. Celková regenerace trvá déle než pět dní. Triatlonu se věnuje hodně lidí, je to sport pro každou věkovou skupinu. Většina triatletů je ve vyšší věkové skupině, třeba čtyřicet a čtyřicet pět let. Člověk už má stabilizovanou rodinu, odrostlejší děti, je víc času na trénování.

Běháním si čistíte hlavu?
Rozhodně. Zátěž uvolňuje endorfiny - hormony štěstí. A na Lanzarote je vítězem každý, kdo doběhne. Proběhnutí cílovou bránou je něco úžasného. Člověka to naplní na několik týdnů, možná měsíců.

Co je ironman

Ironman je jeden ze série delších triatlonů, které pořádá World Triathlon Corporation. Skládá se z plavání na trati o délce 3,86 km, jízdě na kole (180,25 km) a maratonském běhu (42,2 km). Závod probíhá v uvedeném pořadí a bez jakékoli přestávky. Většina pořádaných závodů ironman má přísný 17hodinový časový limit pro dokončení. Závod začíná v 7.00, čas na dokončení plavecké části je 2 hodiny 20 minut, čas na cyklistickou část je do 17.30 a pro všechny, kteří chtějí svého ironmana považovat za úspěšného, musí dokončit maraton do půlnoci.

To se při vašem pracovním vytížení hodí.
Mám souběh praxí. Hlavní můj úvazek je v Centru asistované reprodukce Fakultní nemocnice v Olomouci, tady řeším hlavně problémy neplodných párů. A kromě toho ještě na část úvazku pracuju v soukromé ordinaci pana doktora Skřivánka, ale tam jsem tak sedm hodin týdně. Vytížený jsem, ale porodnictví je pestrý obor. Věnuju se spíš specifickým problémům neplodnosti. Baví mě to.

Proto jste si gynekologii vybral? Mně přijde jako zrádný obor. Porod je pro lidi přirozená věc, ale jakmile se stane neštěstí, které patří k riziku porodu, má doktor po reputaci, kariéře.
To jsem si jako mladý při medicíně neuvědomoval. Chtěl jsem dělat chirurgický obor, abych mohl pracovat také rukama. V pátém šestém ročníku jsme se museli rozhodnout. Krásné je to v tom, že se staráte o nový život, pomáháte mu. Je to zdravý obor. Nicméně v porodnictví je opravdu kolem patnácti procent patologií, které je potřeba akutně vyřešit. Bulvár, média a všichni vás budou posuzovat podle neúspěchu, a ne úspěchu. Předpokládá se, že vše dobře dopadne, a případný neúspěch je společnost hodně těžko schopna strávit. Vina se snese na personál.

Za to riziko to stojí?
Naším cílem tady v porodnici je nabídnout ženám maximální pohodlí a přirozenost, kterou dneska každý žádá. Porodník nemá tendenci zasahovat do porodu, pokud je vše v pořádku. Porodnictví je ale pro mě okrajové, spíše se věnuju neplodnosti. Začal jsem s ní v roce 1997, což byl tehdy hodně zajímavý obor. A je i teď. Tenkrát bylo v republice kolem deseti pracovišť asistované reprodukce. Obor je velice krásný, pomáhá těm, kterým se dlouhodobě nedaří počít dítě. Když se to podaří, je to jako pro sportovce proběhnutí cílovou bránou. Těší mě úspěch, když se pár vyléčí.

Prožíváte těžké příběhy neplodných párů, nebo se už od nich dokážete oprostit?
Je to velký problém, ale s přibývající praxí se od toho snažím úplně oprostit. Dřív jsem byl s páry víc empatický, dnes beru jako součást života i neúspěch a snažím se spíš páry na něj připravit. Ale zase se jim snažím nalévat optimismu, že se to časem podaří. Každý pár může dosáhnout otěhotnění.

LÉKAŘ-SPORTOVEC. Gynekolog Jan Vodička v květnu zvládl ironmana na Lanzarote.

LÉKAŘ-SPORTOVEC. Gynekolog Jan Vodička v květnu zvládl ironmana na Lanzarote.

Opravdu nejsou případy, kdy si už ani medicína neví rady?
Medicína je už schopna pomoci všem párům. Jediné limity jsou zákonné normy, kdy žena nesmí překračovat čtyřicet devět roků. Jinak každá žena může mít dítě.

Jste věřící člověk?
Ne. Mám tedy něco, v co věřím, ale není to tak, že bych chodil pravidelně do kostela.

Takže morální dilema, kdy se pejorativně o gynekolozích či embryolozích říká, že si už hrají na Bohy, nemáte?
Mou povinností je připravit pár i na případná rizika. Zodpovědnost se snažím spíš přenášet na ně. Svou úlohu v tom procesu chápu jako spolupodíl při rozhodování se. Nikdy jsem nikomu v těhotenství nebránil, pokud skutečně nebyla překážka. Ale měli jsme v centru paní, která si nechala zavést dvě embrya, aby si zvýšila pravděpodobnost otěhotnění, která i tak byla veliká. Obě se podařila, ale pak chtěla jedno odstranit. To jsem odmítl.

Jak to vzala?
Domluvili jsme se. Myslím, že emoce do zdravotnictví nepatří. Každý problém má řešení, je potřeba na to sednout. Jestli paní našla potom jiné pracoviště, kde jí provedli redukci embryí, nevím. Dozvíme se to na základě zpětných vazeb, které máme.

Nemáte pocit, že k vám někdy chodí pacienti jako do supermarketu pro rohlíky?
Hodně často k nám páry přicházejí s tím, že očekávají okamžitý výsledek. Asistovanou reprodukci nelze chápat tak, že vyřeší všechno a hned. Umělé otěhotnění, kdy se část procesu odehrává mimo tělo ženy v laboratoři, odkládáme až jako poslední možnost otěhotnění.

Společnost trápí neplodnost stále více. Stává se z center asistované reprodukce byznys?
No, jako byznys bych to nebral. Když zakládáte soukromé centrum, musíte do toho investovat velké finanční prostředky. Problém je spíš v tom, že se těhotenství odkládá. Plodnost celosvětově není špatná. Je třeba určit hranici, kdy je už nutné ženě aktivně pomoct a kdy ještě vyčkávat, zdali otěhotní spontánně. Reprodukční schopnost - hlavně u žen kvůli rezervě vajíček - začíná už pětatřicátým rokem klesat. A lidé si bohužel moc neuvědomují, že po pětatřicátém roce dost strmě klesá šance na to, aby měli rodinu. Dostanete se do situace, kdy k vám přijde žena, která má třicet osm roků, je bezdětná, chce založit rodinu a vy víte, že její biologické možnosti jsou téměř vyčerpány. Můžete jí nabídnout možnost umělého otěhotnění, kdy je šance vyšší. To je dilema. Jestli ještě čekat na spontánní otěhotnění, když už je nejvyšší čas. Musí se provést diagnostika, sednout si s párem a říct mu, jaké jsou jeho šance.

Je ve vašem oboru něco, co jste si před lety nedokázal ani představit a teď už to jde?
Po několika neúspěšných pokusech se první dítě ze zkumavky narodilo v roce 1978 v Anglii, u nás se to podařilo brněnským kolegům v roce 1981 a Fakultní nemocnice v Olomouci nezůstala dlouho pozadu. V oboru jsem dvacet let a prošel ohromným vývojem, zvlášť v embryologické laboratorní části. Dnes máte možnost vývoj embryí sledovat monitorovacím systémem až do pátého dne vývoje. Vede to k větší úspěšnosti při převodu menšího počtu embryí, takže se snižuje vícečetná gravidita. Když jsem začínal, bylo hodně vícečetných těhotenství. Několikrát se objevovala i trojčátka, to už nevidíme a zřídkakdy jsou i dvojčátka. Za rok máme na pracovišti kolem dvaceti dvojčat. Pokroky jsou, samozřejmě nedosahujeme stoprocentní úspěšnosti, ale počet těhotných žen v prvním cyklu je o patnáct procent vyšší, než býval.

Máte k dispozici data, jak se daří matkám po umělém otěhotnění třeba za dvacet let? Zda u těch, které podstoupily více cyklů hormonální léčby, není větší riziko například rakoviny prsu?
Po umělém otěhotnění se ženy vrací ke svému gynekologovi, který nad nimi dál drží ochrannou ruku. My se tyhle informace nedozvídáme. Doba na posouzení zvýšeného rizika nádorů je ještě krátká. Jsou data z celého světa a zatím se tato rizika neprokázala. Léčba je krátkodobou záležitostí, žena podstupuje hormonální léčbu, po třech týdnech se vrací do normálu. Krátkodobá rizika, jako trombózy, jsou. Stimulace hormony to s sebou nese.

Považujete narození člověka za zázrak, nebo pracovní proces?
Když vidím na porodním sále dojatého otce a šťastnou matku, mám slzy v očích. Je to nádherné.

Ještě se chci jako chlap chlapa zeptat - a už před rozhovorem jsem přemýšlel, jak to formulovat - takže raději závěrem: žena a její sexualita by měla být podle mě pro muže stále do jisté vzrušující míry tajemnou. Je i pro vás ještě ženské tělo tajemné?
Určitě. V práci k tomu přistupuju úplně jinak než v soukromém životě. Funguje to.

Tak to mě těší.
Jsou ženy, na které se rád podívám, a jsou ženy, které jsou pěkné jiným způsobem. Ale vždycky to rozliším.

Děkuji za upřímnost. Raději skončeme sportem; poběžíte olomoucký půlmaraton?
Jasně, mám v plánu i triatlonové závody. Olomoucký půlmaraton má pokaždé úžasnou atmosféru. Rád poběžím.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze