Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sníh byl drahý špás, na trávě je legendou. Teď se řítí do kin

Travní lyžař Jan Němec | foto: Svaz lyžařů ČR

14 2016
Osm let měl v patách filmový štáb. „Ale nesvazovalo mě to, spíš hecovalo,“ ujišťuje Jan Němec, hlavní hrdina dokumentu Lyžař. Snímek, který má ve středu od 20.30 premiéru v brněnské Scale, mapuje jeho život, úspěchy, tužby podívat se na zimní olympiádu pod vlajkou Kostariky i odchod nejslavnějšího travního lyžaře všech dob do sportovního důchodu.

„Moc se těším, sám jsem viděl jen útržky,“ říká 40letý Němec. Přitom na zelené svahy se brněnský rodák dostal náhodou. A také díky tomu, že lyžování na trávě není tak drahý špás.

Povídejte o svých začátcích.
Několik let jsme s mladší ségrou závodili na sněhu. Sám na lyžích jezdím skoro od doby, co jsem začal chodit. Měl jsem rok a tři čtvrtě, táta mě pustil z kopce a babička mě dole chytala. Od čtyř let závodím. Když ale v roce 1990 přišly holomrazy, většina závodů odpadla a ani se nedalo moc nikde trénovat. Náhodou táta uviděl v televizi nějaký Evropský pohár v travním lyžování. Našel si o tom veškeré informace, a když jsme to viděli i my, byla to jasná volba.

Motivem ke změně disciplíny byly i menší nároky, že?
Přesně tak. Hlavní byla dosažitelnost tréninku, lyžař může trénovat na jakékoliv loučce, která má nějaké základní parametry. V současnosti se věnuje travnímu lyžování víc dětí než tenkrát, ale divím se, že jich není víc. Přitom to je snadněji dosažitelná a nenáročná forma závodního lyžování.

Litujete, že jste neměl takové možnosti, abyste se mohl připravovat a měřit s alpskými lyžaři?
Na finančních podmínkách to vázlo vždycky. Ale nelituju, že jsem to nemohl zkusit dělat na vrcholové úrovni. Moje závodní kariéra byla i tak dlouhá a krásná.

Přitom jste si pořád pohrával s myšlenkou, že byste se rád podíval na zimní olympiádu, že?
V zimě jsem závodil pořád, jen jsem to omezil na nějakých deset dvacet startů do roka. Travní lyžování se postupem času stalo mým hlavním sportem. Ale vznikly drobné neshody v týmu, nikoliv s vedením ani trenéry. Objevil se nápad zkusit štěstí a vybudovat si vlastní tým a vyrazit na olympiádu s cizím pasem. Za Českou republiku bych se na olympiádu nepodíval, protože bych se mezi nejlepší čtyři závodníky nikdy nedostal.

Proč jste si vybral Kostariku?
Protože se naskytla možnost. Seznámil jsem se s fotbalovým trenérem Ivanem Mrázem, který je na Kostarice téměř bohem, protože národní tým dovedl na mistrovství světa v Itálii 1990. Je tam taková VIP. Bohužel to nevyšlo kvůli byrokracii kostarických úřadů a nedostatečnému tlaku mého managementu.

Jaký je největší rozdíl mezi alpským a travním lyžováním?
Co se týče techniky, kromě rozložení tlaku na lyže v různých fázích oblouku je to podobné. Výstroj je také stejná, vizuálně se liší především to, co máme na nohou. Travní lyže nemá skluznice a hrany, naopak funguje na podobném principu jako tank. Ale až na nějaké drobnosti se chová téměř stejně.

Mohou špičkoví závodníci vynikat na trávě i na sněhu?
Mohlo by to fungovat. Když má ale alpský lyžař profi tým a milionový rozpočet, jezdí přes léto trénovat do Argentiny, Chile nebo na Nový Zéland, podzim zase tráví na ledovcích. Proto travní lyžování nikdo nevyužívá. Pro širší skupinu závodníků, zvláště těch začínajících, by to byla vynikající příprava na zimu.

Elitní travní lyžaři jsou zpravidla poloprofesionálové. Co vy?
Člověk se tím nezabezpečí na roky dopředu jako fotbalista, tenista nebo hokejista. Ale vyžije s tím.

Kariéru jste ukončil loni. Co teď děláte?
Trénuju děti v alpském a travním lyžování, k tomu pracuju ve firmě s potravinovými doplňky.

Vzpomínáte často na 14 titulů mistra světa a 73 vítězných závodů ve Světovém poháru?
Jo, většinu titulů si pamatuju, beru je jako mých 14 osmitisícovek. Když se film začal točit, nebral jsem to tak, teď to ale vnímám jako takové zadostiučinění po konci kariéry.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze