Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Koulař Marcell piluje techniku. Když chci dát ránu, vypadá to blbě

Halové mistrovství České republiky v atletice - Jan Marcell zvítězil ve vrhu koulí. | foto: ČTK

26 2015
Nedopřává si „luxus“ profesionálního sportovce, kromě tréninků a závodů musí zvládat také běžné zaměstnání. Přesto se Jan Marcell drží mezi nejlepšími koulaři Evropy.

Stačil jeden pokus, aby Jan Marcell vrhnul svou kouli 20,71 metru daleko. O půl metru si tak vylepšil svůj osobní rekord pod střechou a ukořistil titul halového mistra republiky. Ten má momentálně velký zvuk, v Česku se totiž přetahují hned tři muži, kteří budou mít příští víkend na mistrovství Evropy v Praze zálusk na medaili.

„Konkurence u nás je neskutečná, taková je snad jen v USA,“ oznamuje 29letý atlet Univerzity Brno, který se poslední dobou trápil s technikou. „Úplně nádherně jsem to předvedl v prvním pokusu. Když se do toho trefím volně a dynamicky, tak hodím. Ale když chci dát ránu, tak to vypadá blbě,“ podotýká 6. muž z letního evropského šampionátu v Curychu.

Platí rovnice, že když nefunguje technika, je třeba přidat sílu?
Právě, že je to obráceně. Aspoň já to dělám tak, že při tréninku sílu trošku uberu a snažím se srovnávat lehčím nářadím. A hlavně technickými cvičeními. Ještě mi kapánek chybí, tak uvidíme.

Co pro vás vlastně znamená velký šampionát na domácí půdě? Atletovi se to povede asi jen jednou za kariéru...
Určitě to člověk vnímá. Nejen, že se na to těší, ale taky by nerad zklamal. Jsme pod větším tlakem než kdekoliv venku.

Cítíte jej na sobě?
Trošku ano, ale pořád ještě chodím do práce, takže řeším trochu jiné věci. Volno si beru až příští týden, pak to na mě asi začne dopadat.

Od českých koulařů se hodně čeká. Jaké jsou vaše ambice?
Nemůžu se tajit tím, že chci být ve finále, i když do něj proti venkovní sezoně může jen osm závodníků. Tím pádem je kvalifikace o něco těžší. Po ní bych rád bojoval o stejné nebo lepší umístění než v Curychu. I já budu chtít medaili, ale budu rád i za šesté a lepší místo.

Kde se vlastně vzala tak silná česká sestava?
Prostě se to tak sešlo. Já jsem přešel na kouli z disku a docela mi to jde, do toho dorostli a stabilizovali se Tomáš Staněk s Laďou Prášilem.

Podporujete se, nebo jste spíš rivalové?
Určitě se bereme jako rivalové. Zaprvé jsme ze dvou různých středisek – já z Centra sportů Ministerstva vnitra a kluci z Dukly. A zadruhé je to individuální sport. Ale navzájem se tlačíme dopředu.

Jak vůbec ladíte formu na vrchol halové sezony?
Já jsem rád, když můžu zůstat psychicky v pohodě. To znamená relaxovat, nijak se nestresovat. Tréninkem už nic nedoženu. Samozřejmě ještě je potřeba něco udělat, ale nesmí se to přehánět. I před Curychem jsem byl psychicky v pohodě a šlo to. Taky jsem až tak nepřemýšlel nad tím, co budu trénovat. Já dělám atletiku tak rád, že na co má tělo chuť, to zrovna na tréninku dělám. Snažím se spíš být odpočatý.

Jak nejlépe zrelaxujete?
Před takovýmto velkým závodem je to takové to klasické válení se u seriálů. Jinak relaxuju tím, že chodím na delší procházku se psem, ale k tomu teď nebude příležitost. Možná se půjdu trochu projít Prahou, protože celý den ležet taky není dobré.

Dřív jste kouli kombinoval s diskem, nechybí vám trochu?
Těším se, až si s ním hodím, ale těžko můžu teď v zimě. Jinak pořád závodím. Když je potřeba a není nikdo lepší, rád jedu na nějaké soutěže. Loni jsem třeba házel na mistrovství Evropy družstev.

Laik by řekl, že házet diskem je zábavnější, protože letí dál. Jak to vidíte vy?
To jo, disk letí dál, ale zase se na sezonu připravujete osm měsíců, což je pěkná nuda. S koulí můžete závodit i v hale, takže to není tak dlouhé. Po halové sezoně to taky chce trošku odpočinku, takže je tam přerušení a příprava se jede zase od začátku. Ale je fajn, že člověk závodí dvě období v roce.

Máte nějaký cíl, kam byste to chtěl dotáhnout?
Já se v tomhle vždycky budu orientovat přes svoje tělo. Po všech těch operacích kolen už musím hlavně hlídat, abych byl zdravý. Pořád se tím chci bavit, ale limity jsem si žádné nestanovil. Samozřejmě bych se v létě chtěl dostat přes 21 metrů, ale uvidíme, jak to všechno půjde.

Jak se vám daří skloubit atletiku s prací technologa výroby?
Je toho sice víc a den je totálně zabitej, ale je tam představa, že někdy v pětatřiceti skončím se sportem. A pokud nehraju fotbal nebo hokej, kde je člověk schopen se zabezpečit aspoň na pár let dopředu, nebo nejsem mistr světa v atletice, tak vylezu s holým zadkem. Praxe žádná, a co asi na pohovoru řeknou třicátníkovi, který v životě nebyl v práci? Poznal jsem to, když jsem si hledal práci před dvěma roky. Přestože mám dobrý obor na vysoké škole, tak bez praxe v podstatě nikde nebyl zájem.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze