"Katku znám hodně dlouho, na střelnici přišla někdy v 16 letech. A hned jsem kvitoval, že stejně jako já předtím dělala úplně jiné sporty," říká Jan Kůrka.
To je pro střelbu výhoda?
Samozřejmě. Katka plavala, to jí dalo náročnou všeobecnou fyzickou přípravu. A třeba dlouhé standardy na 3 x 20 ran, to je závod, který u žen trvá přes tři hodiny. Se zbraní, která váží šest a půl kilo. Žádná sranda, ale Katka je trénovaná. Na to, aby v cíli soutěže měla síly a střílela desítky, zatímco ostatní soupeřky už mají gumové nohy.
Prozraďte, kolikrát se vás lidi ptali, zda jste příbuzní?
Tisíckrát. Já jsem obrovský kamarád s její babi i dědou Liborem. Také on střílel a já se mu snažil předávat své vědomosti. Zkoušeli jsme zjistit, zda nemámě někde v minulosti společné kořeny. Ale moje větev pochází z jižních Čech. Takže jde asi jen o shodu jmen. Ale kdo ví, třeba někde praprapradědové...
Když jste Katku poznal, viděl jste v ní tak velký talent?
Řeknu jinou věc. Letos v květnu na Velké ceně osvobození v Lobzích jsem ji viděl na standardu 3 x 20 ran. Katka měla léta velké problémy s polohou vkleče. Stejně jako já, ale stejně jako já ji vydřela. A když jsem ji v květnu v Plzni viděl při závodě, řekl jsem: Jestli v Pekingu projde do finále, bude hodně vysoko. A nakonec z toho bylo stříbro.
Vy jste její medailové závody v Číně sledoval přímo v hale. Jaké to bylo?
Úžasné, spontánní. Ta atmosféra, kdy hala zahučí po každé finálové ráně, je nepopsatelná. A před Katkou jsem smekal a děkoval jí.
Myslíte, že při jejím mladém věku bude mít motivaci i na další olympijské medaile?
Je mladá. A pokud si odpočine rodinným životem, což plánuje, sportovce to spíš posune ještě dopředu. Perspektivu má před sebou dlouhou.
