Pozici, která štve sportovce snad nejvíc ze všeho, jako by měl aktuálně přikovanou. Čtvrtý loni na halovém mistrovství světa v Portlandu, čtvrtý loni na olympiádě v Riu, čtvrtý nyní na halovém kontinentálním klání v Bělehradě.
„Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Vyberu si to v létě v Londýně,“ usmál se Kudlička s výhledem na světový šampionát. Pocity se v něm mísily: dlouho skákal skvěle, dostal se přes 580 centimetrů - ale na vysněný kus kovu to nestačilo. Bohužel.
Už zase, že?
Aby 580 stačilo jen na 6. místo, to se snad nikdy nestalo. Bude to asi jedna z nejkvalitnějších disciplín tohoto mistrovství. Historie se opakuje, kluci se paradoxně na halové Evropě vždycky zblázní. Já pro to dneska nemohl udělat víc.
Čím to, že hala tyčkařům tak svědčí?
Šampionáty jsou výjimečné, protože pro nás je alfou a omegou vítr – a v hale nefouká. Tady byla super atmosféra a pro mě i světlo. Když je v Praze šero, tak špatně vidím, tady to bylo jako na sluníčku. Mrzí mě, že neodcházím s medailí.
Potřetí za rok jste čtvrtý.
Ale ve všech těchto závodech mi tam nic nespadlo zbytečně. Všechny byly povedené, což je aspoň pro pocit lepší. Všichni víme, že čtvrté místo je nevděčné, ale Robert Změlík taky býval čtvrtý – a pak vyhrál olympiádu.
I tak, co jste si říkal, když se vám dařilo, ale konkurenti nemizeli?
Skákal jsem celou soutěž na první pokusy, což si přeje každý - když Chapelle skákal „na klepačku“ a já šel po něm, tak jsem si říkal: To snad není možný. Pak se zblázní Filippídis, nějak to obleze, a nakonec mě posledním skokem odsune Wojciechowski. Ale oni si to vybrali dneska, já si to vyberu v Londýně.
Co jste v tu chvíli měl v hlavě?
Jen jsem se podíval na trenéra a ten kroutil hlavou... Pawel je kluk, který skočil už 590, ale dneska jsem si to zasloužil víc já.
Tyčkaři drží pospolu, lze si ale i v takových chvílích navzájem fandit?
Jsme super parta a přejeme si, ale jasně, že bych byl radši, kdyby to Pawlovi spadlo. Atmosféra je mezi námi uvolněná. Nejsme holky. Tak to je (úsměv).
