Život bez sportu si Jan Kozák nedokáže představit ani v osmdesáti letech. Jednou dvakrát týdně si chodí zahrát tenis. V zimě lyžuje.
„To je taková tragédie nás bývalých aktivních sportovců,“ směje se. „Tělo nás trápí, ale pořád se musíme hýbat. Hraji však jenom čtyřhru, což není tak náročné, i když se co chvíli něco ozve. Naposledy rameno.“
Jan Kozák vedl házenkáře, byl kondičním trenérem tenistů, působil ve fotbalovém Baníku Ostrava. Ale především - byl basketbalistou. Špičkovým hráčem, reprezentantem, později trenérem. Na lavičce Opavy stál ještě v 75 letech, později pomáhal v Ostravě s mládeží, když vyrůstal jeho vnuk Yannick Habily.
Jaká je úroveň českého basketbalu?
To je všechno závislé na práci s mládeží a ta není taková, jaká by měla být. Mládežničtí trenéři i šéfové klubů se musejí rozhodnout, jestli chtějí od mládeže hned výsledky, nebo jí dát čas a vychovat pořádné hráče. Složitější je i výběr dětí, které dnes mají spoustu dalších lákadel.
Jak jste se vy dostal k basketbalu?
Do tehdejšího Sokola Brno I mě přivedl bratr. Už v sedmnácti letech jsem hrál první ligu a byl jsem v týmu s tehdejším nejlepším hráčem Ivanem Mrázkem. My jsme ale byli tak zblblí do sportu, že jsme dělali všechno. Mě pomohlo i to, že otec byl nájemcem Sokolského stadionu v Brně, takže jsem vyrůstal v tom nejlepším prostředí.
Kterým sportům jste se ještě věnoval?
Skoro všem, ale souběžně s basketbalem jsem hrál i první ligu házené za KP Brno. A také jsem reprezentoval.
Na olympijských hrách jste byl v roce 1948 a 1952. Jak na ně vzpomínáte?
V Londýně jsem byl v devatenácti letech nejmladší člen československé výpravy. Pokud jde o výsledky, tak jsme měli smůlu, že jsme pokaždé měli ve skupině Američany, postup nám tak o kousek unikl.
A setkal jste se známými sportovci?
Z těch českých si nejvíce pamatuji na Emila Zátopka, to jsem viděl jeho olympijská vítězství, a na boxera Tormu. V Londýně jsem navázal i jedno zajímavé přátelství.
Povídejte.
Jednou jsme přijeli na trénink a nemohli jsme se dohodnout s tamějším správce, kdy nás pustí na hřiště. Objevil se tam však mladý Američan a pomohl nám. Nebyl to žádný sportovec, byl to vysokoškolák, jehož zajímal basketbal. Jmenoval se Andy Berlin a hned po olympijských hrách za mnou přijel do Československa. Dodnes si dopisujeme.
Bylo pro vás těžké prosadit se do olympijského výběru?
Reprezentaci trénoval náš brněnský trenér Josef Fleischlinger, což mi pomohlo. V národním týmu byla celá pětka ze Sokola Brno I, i když se při výběru hráčů důsledně dbalo na to, aby byli v kádru rovnoměrně zastoupeni Češi a Slováci.
Jaký byl váš nejkrásnější zážitek s basketbalem?
Díky němu jsem hlavně poznal téměř celý svět, navíc v době, kdy z komunistického Československa mohl málokdo vycestovat.
Jak jste se vůbec v roce 1954 dostal z Brna do Ostravy?
V Brně jsem vystudoval pedagogickou fakultu a po ní jsem coby učitel dostal umístěnku na gymnázium a základní školu v Hlučíně. Později jsem přešel na Hornickou průmyslovku do Ostravy a na Katedru tělesné výchovy a sportu Vysoké školy báňské, kde jsem učil 35 let.
Byl jste naštvaný, když jste najednou musel odejít z úspěšného brněnského mužstva?
To víte, že ano, ale dělat jsme nic nemohl. Najednou jsem hrál za ostravský Tatran, což byl předchůdce dnešní NH Ostrava.
Jak na vás Ostrava zapůsobila?
Hrozně. Ve městě bylo plno smradu z velkých továren. Měl jsem ale štěstí na kamarády. Ty jsem měl v Brně a našel je i tady. A hlavně jsem se oženil a v Ostravě už zůstal. Zajímavé bylo, že jsem ve městě postupně narazil na spoustu Brňáků, třeba na doktory.
Jan Kozák
Jan Kozák (vlevo) při debatě s trenérským kolegou Zdeňkem Hummelem.
Kdy jste se rozhodl, že budete trénovat?
Bylo to v roce 1959, kdy jsem se vážně zranil na lyžích, na Chabenci. Měl jsem zlomený kotník i lýtkovou kost. V NH mi pak nabídli, abych trénoval. Hned jsem dostal příležitost v první lize a postupně jsme si doplnil trenérské vzdělání.
Na které hráče nejvíce vzpomínáte?
Je jich hodně, ale třeba v Baníku Ostrava to určitě byl Áda Pospíšil. V Opavě Petr Czudek, Jiří Okáč a Vlastimil Havlík. To byli hráči, kteří táhli mužstvo k titulu.
