Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Byla to velká škola, říká kouč skokanů Jiroutek po návratu z Itálie

NA MŮSTKU. Jakub Jiroutek v prostředí, které tak dobře zná. Z Itálie se nyní vrací do Čech, bude pomáhat s výchovou mladých skokanů na lyžích. | foto: foto: archiv Jakuba Jiroutka

25 2014
Itálie pro Jakuba Jiroutka navždy zůstane zemí slunce, vína a smíchu, kterou si zamiloval. Po pěti letech u tamní skokanské reprezentace však jako trenér skončil. "Že budu trénovat reprezentaci cizí země, v to jsem předtím ani nedoufal. Teď je ale čas tuhle kapitolu uzavřít," říká Jiroutek, který má namířeno k českému reprezentačnímu B-týmu.

Proč přesně v Itálii končíte?
Byl jsem tam pět let a oni mi teď nabídli smlouvu jen na rok, což pro mě v této fázi, kdy se mi před pár týdny narodil syn a mám rodinu v Česku, není zajímavé. Smlouvu aspoň na dva roky bych bral, ale tohle je málo. To byl hlavní důvod. Kontrakt mi vyprší 30. dubna a pak je konec.

Na co z Itálie budete nejvíc vzpomínat?
Byla to velká škola. Přišel jsem do neznámého prostředí, ale během roku jsem se naučil italsky. První dva roky jsem dělal asistenta Ceconovi, pak jsme si role vyměnili a stal jsem se šéftrenérem. Měli jsme i krásné výsledky, ale je hrozně těžké s malým týmem konkurovat ve Světovém poháru. Já měl vždycky velkou motivaci a velká očekávání, poslední rok jsem ale cítil, že energie, kterou do práce dávám, se mi nevrací zpátky. I to přispělo k mému rozhodnutí skončit.

Hrály roli i špatné výsledky Itálie na olympiádě v Soči?
Určitě. Došlo k poklesu výkonnosti. Když se tři víkendy po sobě nedostaneme do finále, pak se to povede jednomu skokanovi, to člověka opravdu moc nenaplňuje. Předtím jsme ve třicítce pořád někoho měli, ať už to byl Colloredo nebo Morassi.
Jenže finanční zajištění velkých týmů šlo dopředu a ty malé jako Kazachstán, Korea, Francie nebo Itálie mají čím dál těžší se prosadit. Když někdo z malých boduje do třicítky, tak to je skoro zázrak.

Po čem italském se vám bude stýskat?
Nejvíc po jídle, po slunci a po fotbale. Měli jsme ve sportovním centru takovou partu, se kterou jsme se každý víkend scházeli u televize. Sledovali jsme fotbalové přenosy ze všech stadionů a sázeli na výsledky. Bylo to neskutečné.

Co bychom se od Italů mohli učit?
Italové jsou národ slunce, vína a smíchu. Češi pořád uvažují, co bylo a co bude, Italové žijí přítomným okamžikem. Vychutnávají si každou chvilku a na nic jiného přitom nemyslí. U nás každý spěchá, chce mít auta, baráky a stejně je to furt málo. Nás ovládá mysl, kdežto Italové ovládají sami sebe. Poznal jsem v Itálii hrozně skromné lidi, kteří nepotřebují moc peněz a dokážou si užívat.

A to jste se pohyboval na severu Itálie. Co teprve na jihu?
No jasně, to je jiný svět. Tam stojí kafe jen padesát centů a za dálnice se neplatí, protože tam nejsou fabriky ani práce. Tam lidé znají jen to kafe a fotbal. (smích)

Řada lidí si asi myslí, že jste se v Itálii zabezpečil na zbytek života. Je to pravda?
Na zbohatnutí to nebylo, ale vydělal jsem si tam na menší domek. V Česku je průměrný plat tisíc eur, já měl dva a půl a stravu s bydlením k tomu.

Jak byste srovnal situaci skoků na lyžích v Itálii a v Česku?
V Itálii je taky málo juniorů a dorostu. Ale u nás je stále celkem dobrá žákovská základna od pěti do patnácti let. Problém nastává mezi patnácti a osmnácti - jak tenhle čas překlenout a udržet skokany u sportu. Když chce dneska člověk něco dokázat, musí obětovat všechno. V Česku je celkem solidní podpora sponzorů, v Itálii pomáhá skokům spíš stát, který do sportu dává hodně peněz. Ale u skoků to šlo v posledních letech hodně dolů.

Kam povedou vaše další kroky?
Mám finančně zajímavou nabídku z Kazachstánu, také byla možnost pomáhat Láďovi Ryglovi u severské kombinace. Naposledy mě ale oslovil úsek skoku, jestli bych nechtěl s novým reprezentačním trenérem Schallertem vést reprezentaci - on bude trénovat áčko, já bych měl na starosti B-tým a výchovu mladých. Vidím to na devadesát procent, že se dohodneme.

U reprezentace skončil váš bratr David a teď tam míříte vy. Jak to berete?
Je to hodně překvapivý vývoj i pro mě, ale život je změna. Je pro mě výzva pracovat pod rakouským trenérem. Uvidíme, kam to všechno bude směřovat. A David dostal velmi dobrou nabídku k béčku ruské reprezentace.

Jste samá změna - končíte v Itálii, navíc se vám narodil syn. Jak otcovství prožíváte?
Je to krásný. Když člověk to stvoření vidí, napadne ho, že už od něj nemůže nikam odjíždět. Úplně mi to změnilo náhled na život. Vždycky jsem byl cílevědomý a chtěl jsem něco dokázat. V to, že bych se dokázal prosadit na šéftrenéra jiné země, jsem nikdy ani nedoufal. Myslel jsem si spíš na českou reprezentaci. Ale teď, když se na toho malého dívám, dává mi to energii, že bych chtěl něco tvořit.

Co by to mělo být?
Chtěl bych někoho vychovat. Aby tady v Česku zase byla generace skokanů, která nahradí tu současnou. Když člověk jezdí po světě, je to cirkus a jako manažer zařizuje letenky, hotely a podobně. Práce s týmem se dělá spíš jen přes léto. Já teď cítím, že potřebuju každodenní práci, která mě zase bude naplňovat. S někým pracovat a vidět, jak se zlepšuje. Přece jen je rozdíl, když trénujete šestnáctiletého kluka anebo třicetiletého. Tam vidíte zlepšení hned. Kromě šesti skokanů, kteří jezdí světové poháry, je to u nás totiž se skokem velká bída a propad.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze