Máte rád utopence?
Zbožňuju utopence!
A můžete si je dovolit?
Střídmě. Ale oni se beztak skoro nedají sehnat jinde než v Čechách, stejně jako tlačenka, kterou taky zbožňuju. A já bydlím na Floridě...
Hrozilo někdy, že se utopencem stanete vy osobně?
Ani ne, i když jsem se kdysi živil pracovním potápěním, takže jsem vlastně dělal podvodního opraváře, a to jsem se do nepříjemných situací dostával. Potápěl jsem se ve špinavých vodách, v přístavech a okolo ropných věží. Obvykle jsem vůbec nic neviděl a všechno dělal po hmatu – takhle se snadno někde zaklesnete.
Zoufale modlit jste se tam dole nikdy nemusel?
Je pravda, že jsem byl ve firmě nejmladší, a takoví většinou vezmou nejtěžší práci – kluci se chtějí ukázat, aby dostali lepší plat, navíc ve dvaceti si člověk myslí, že je neprůstřelnej. Ale já měl vždycky pud sebezáchovy: kouknul jsem a řekl, tak do tohohle nepolezu, to je hloupost. Jasně – hrklo ve mně, když náklaďák zaparkoval přímo na hadici, která mi pod vodu vedla vzduch. Mitory, jsem volal nahoru, že už mi dochází kyslík, a moc dobře mi nebylo.
Co je nebezpečnější – nořit se bez přístrojů do co největších hloubek, nebo se jenom tak potápět mezi různými mořskými potvorami?
Mně nepřijde nebezpečné ani jedno. Při závodech máme kolem lana jistící potápěče, ale pokud si pamatuju, tak v celé historii našeho sportu nebyli potřeba.
Mohli by se hodit, kdyby vás třeba pod hladinou začala otravovat velká ryba.
Přesně – nikdy nevíte, co se může stát. Při jednom pokusu o rekord jsem roku 2004 vplaval přímo do medúzy, přilepila se mi na obličej. Tehdy jsem to ustál, nějak jsem bolest vymazal, i když medúza žahala, ale uznávám – byla to komplikace. Proto vždycky trvám na tom, aby u mých ponorů jistící potápěči byli. A když přemýšlím o vaší předchozí otázce, tak nebezpečnější je asi potápění s potvorama, protože člověk neví, co která ryba udělá.
Z jakých mořských tvorů máte největší strach?
Z těch, které neznám. Klidně se potápím s aligá nevadí mi to. Poznám, jestli se můžu přiblížit, nebo jestli je potvora naštvaná a hladová. Ale když něco neznám, tak mám respekt. Na Floridě žije hodně ryb, kterým se říká bull shark, býčí žralok, a ty třeba odhadnout nedokážu. Jejich chování je nevypočitatelné a navíc mají ze všech zvířat nejvíc testosteronu.
Takže jsou divoké, agresivní?
Vy nevíte, proč zahajují boxeři šest neděl před zápasem sexuální půst? Aby měli víc testosteronu. Aby byli agresivnější, víc vydrželi.
Už chápu, proč Mike Tyson znásilňoval...
Anebo kousal soupeřům uši. Býčímu žralokovi taky stačí málo, aby se naštval.
Když se dlouze potápíte bez přístroje, líbíte se rybám? Chtějí se sblížit?
Delfíni, kapustňáci anebo lachtani, to jsou velmi sexuálně vyvinutí savci, a když je přesvědčíte o tom, že jste ve vodě přirozený jako oni, někdy se sblížit chtějí. Může to být legrační – třeba s pomalými kapustňáky. Ležím na hladině, kapustňák připlave, zamilovaně mě popadne za rameno a někam mě táhne...
Horší věc se stala kamarádovi, do kterého se zamiloval lachtan, a ti jsou při namlouvání agresivní. Ukousl mu samou láskou kus trapézy, skončilo to těžkým krvácením a spoustou stehů. Nemilé... A rozhodně bych nedoporučoval naštvat delfína, protože když si samec myslí, že mu chodíte za starou, tak vás taky pěkně zmydlí. Proti žárlivému delfínovi nemáte šanci, to by skončilo špatně.
Vaše lidská přítelkyně je potápěčka z Nového Zélandu – milujete se někdy pod vodou?
Takové milování by na dlouho nebylo, protože při sexu se podstatně zvyšuje tepová frekvence a bez kyslíku vydržíte mnohem míň času. Takže lásku nechávám na přirozenější prostředí.
Ale v Guinnessově knize jste uvedený jako rekordman v pití piva pod vodou, a to taky není moc přirozené prostředí.
Pelhřimovští sběratelé rekordů mě pozvali na svou každoroční akci a najednou se tam objevil kluk, který si u mě dělal kurz potápění na nádech. Říká: "Hele, my tady máme takovou exhibici v kašně. Jeden kámoš vypije lahváče pod vodou za sedm sekund, tak s ním děláme rekordní štafetu." Chvíli jsem odmítal, že by to pro mě nebyla nejlepší reklama, nicméně letní slunce hřálo, a tak mě o pár piv později ukecali.
Jak se pije lahváč pod vodou?
Musíte do lahve vypouštět vzduch... První z nás skočil do kašny a po sedmi vteřinách ukázal prázdnou flašku nad hladinou. Do kašny skočil druhej, měl to za deset vteřin, pak třetí, za dvanáct, ale já jsem zkazil průměr. Půlminuta – nic. Pak mě už rozhodčí chtěli tahat ven, nevěděli, že pod vodou něco vydržím, a až po minutě jsem se vynořil. Neměl jsem správnou techniku a pivo piju pomalu i na suchu.
Zeptám se za vicekancléře Hájka: když se přátelíte s kapustňáky, věříte vůbec, že pocházíme ze suchozemské opice?
Jedna americká vědkyně přišla se zajímavou teorií, že jsme se nevyvinuli z opice pralesní nebo stepní, ale z jakési opice mořské. My totiž máme špatný čich, zrak i sluch na to, abychom přežili v džungli nebo ve stepi, kde by nás v noci snědly hyeny. Pro nás by bylo nejbezpečnější pomezí dvou světů – abychom mohli skočit do vody, když se objeví vlci, nebo vyběhnout z moře, když připluje žralok. Zároveň máme potápěcí reflex, který pralesním opicím chybí – když chytnete šimpanze a strčíte mu hlavu pod vodu, tak se okamžitě nadechne a utopí, ale když to uděláte s novorozenětem, zadrží dech, a dokonce se na hladině otočí na záda... No, neříkám, že je ta teorie pravdivá, ale za pozornost stojí.
Ono to zní logicky, na rozdíl od faktu, že nejlepší potápěč je zrovna z Čech. Neměli by trhat rekordy nějací indonéští domorodci?
Jasně, měli by mít lepší genový základ. Buďto indonéští mořští cikáni, nebo třeba japonské lovkyně perel – potápění se u nich dědí z pokolení na pokolení. Jenomže oni se potápějí v mělčích hloubkách a na kratší časy, aby to mohli dělat po celý den, proto z nich nejsou šampioni. Mají jiné schopnosti – třeba ti mořští cikáni vidí dobře pod hladinou, jejich oči se ve vodě protáhnou a změní ostrost. Podobně jako oči lachtaní.
Lidské tělo dělá pod vodou vůbec fascinující věci. Dodnes vás to překvapuje?
Hrozně moc. Málo se třeba ví, jak fungují v hloubkách naše plíce; ony se pod vodou stlačují, ztrácejí objem a tělo tu ztrátu kompenzuje – vyplňuje plíce plazmou, přesune tam krevní oběh. Ale jak přesně to fachá, nevíme.
Nakolik se smrsknou plíce vám?
Normálně v nich mám osm litrů, a když se pořádně nadechnu, tak dvanáct. Ale pod vodou je dokážu stlačit pod dva litry, což je pro lékaře záhada. Moje plíce vlastně úplně splasknou a já přitom překvapivě nezemřu – buď jsem exot, nebo to ještě nikdo dostatečně neobjasnil.
Když se potápěč vynoří z hloubky, prožívá někdy takzvanou sambu – chvíli sebou nekontrolovatelně trhá, má tiky. Znáte ten pocit?
Za celou kariéru jsem sambu zažil čtyřikrát, ona sice vypadá hrozně, ale pocit je to velmi pěkný. Člověku chybí kyslík a dostává se do euforie – proto je často vidět, že se potápěč při sambě směje. Snažíte se sebou necukat, ono to nejde a vám to připadá směšné. Taková samba trvá nanejvýš čtvrt minuty a žádný výzkum zatím neukázal, že by ohrožovala zdraví... A v horším případě postihne potápěče přímo black out, ztráta vědomí, ale ani tehdy se neděje nic strašného; kromě toho, že je pak opravdu unavený, protože se jeho tělo vyšťavilo.
Vy už jste taky upadl do bezvědomí?
Ne, ale jsem výjimkou. Já se opravdu snažím poslouchat své tělo, a když vidím, že by ponor nemusel dopadnout dobře, tak do toho nejdu. Když se začne situace pod vodou komplikovat, radši uteču, než abych se trápil. Ale vím, že se mnou nebude každý potápěč souhlasit – soutěžím s lidmi, kteří jsou tak trošku střelci a zkoušejí to. Buď budou na konci ponoru při vědomí, anebo nebudou, což je přístup, který dělá našemu sportu špatné jméno. Já se snažím udržet ego na uzdě, i když je to občas těžké. Před závodem vidím, že soupeř začíná být lepší, že plave o metr hlouběji, tak si říkám, ten metr navíc bych snad ještě mohl přidat taky, ale to je špatný přístup.
Minulý týden vám bylo třicet dva let – jak dlouho se ještě můžete potápět vrcholově?
Zenit máme jako maratonci, mezi třiceti a pětatřiceti, takže bych měl být na vrcholu. Už před rokem jsem sice začal cítit, že se ráno po tréninku budím rozlámanější, že potřebuju víc času na zotavení, ale samotná výkonnost pořád stoupá.
Co vás bolívá?
Všechno. Při potápění pracují svaly bez kyslíku, je v nich hodně kyseliny mléčné, a tak vás pálí nohy, jako když běžíte do schodů. Znáte ten pocit? Takhle se cítí celé moje tělo – a ještě to vynásobte stovkou.
Na Floridě jste vybudoval vyhlášenou školu. Je tam teď potápění na nádech módní?
Naštěstí je. Ještě před patnácti lety lidi přitahovalo spíš potápění s přístrojem, ale to nějak zabilo sebe samo. Všichni se do něj pouštěli, protože bylo dobrodružné, ale najednou začalo být naopak až moc bezpečné a každý se mohl naučit potápět během víkendu. Když dnes někomu řeknete, že se potápíte s přístrojem, tak vám odpoví: "Fakt? Moje babička taky." A volné potápění, freediving, připadá mladým akčnější. Líbí se jim, že jdou do vody jenom s dlouhýma ploutvema a na vlastní nádech.
Spousta nadšenců se chce potápět jako vy, aby mohla lovit harpunou...
To je pravda. A vím, že se Češi dívají na takový lov skrz prsty, což chápu – v malých biotopech by to bylo masové vyvražďování. Ale ve zdravém moři je to zajímavý způsob lovu, takže občas plavu s harpunou taky. Rozhodně mě to baví víc než s prutem, protože si můžu rybu vybrat. Na prut člověk chytne čudlu, roztrhne jí pusu, zjistí, že je pod míru, hodí ji zpátky, ale ona stejně umře. To mi harpuna připadá mírumilovnější.
Máte životní úlovek?
Bylo by hloupé střelit velkého samce, který už žije dlouho a dává dobrý genový základ tomu místu. A velké ryby ani nechutnají tak dobře.
Mimochodem, jak staří lidé se k vám do školy hlásí?
Na věku moc nezáleží – nejstaršímu studentovi je dnes dvaaosmdesát a pořád se potápí. Zvládne třicet metrů do hloubky a pod vodou vydrží čtyři a půl minuty... Dokonce i děti občas přijdou. Nejmladší holčičce bylo tři a půl a potápěla se na dno čtyřmetrového bazénu.
A musí být potápěči výborní plavci?
Ne. Nejdůležitější je, aby se ve vodě cítili pohodově. Aby nechali dělat tělo, co umí, a nebáli se, že tam dole umřou. Protože když se nebudeme strachovat, tělo zvládne potápění za nás.
V PĚTI ČÍSLECH
122 V květnu překonal dva světové rekordy. Cení si hlavně toho v disciplíně "konstantní váha" – jen s ploutví se dostal do hloubky 122 metrů a zpět. 8 Potápění bez přístroje se posledních osm let věnuje profesionálně. Žije ve Fort Lauderdale na Floridě, provozuje potápěčskou školu. 8,3 Má neuvěřitelné plíce s kapacitou 8,3 litru a před ponorem do sebe natlačí další čtyři. 2010 Za rok v srpnu si v Praze vezme svou přítelkyni, mistryni Nového Zélandu ve stejném sportu. |
