Když po čtyřech hodinách a dvou minutách vyčerpávající bitvy proti Juanu Carlosi Ferrerovi proměnil první mečbol, zůstal nevěřícně stát u sítě, raketa mu padla za hlavu.
Právě se zbavil syndromu, který špinil jeho pověst. Syndromu výborného tenisty, který na grandslamech prohrává šance v soubojích s vlastní psychikou.
Kratochvil, Hewitt, Philippoussis, znovu Hewitt, Caňas, Grosjean, Benneteau. Sedm soupeřů v minulosti, sedm porážek ve 3. kole grandslamů bylo na jeho kontě.
A včera? Stav 0:2 na sety s Ferrerem, další trpký příběh? Úmorné slunce vysušovalo hráče, zdálo se, že český tenista je už ve třetím setu odevzdaný, apatický, smířený s osudem. Nebyl! Za stavu 5:4 ve třetí sadě prolomil Španělův servis, získal set.
„Jóóóóóó,“ rozlehl se nad areálem opičí řev Štěpánka, který snad zaslechli až v Buckinghamském paláci.
Ožil jako princ z pohádky. A pak? Brejk ve čtvrté sadě. Tichá radost, zaťatá pěst. Zvýšil na 5:2 a skákal jako kamzík, stejně jako kdysi jeho poradce Petr Korda. Srovnal poměr setů, zatočil rukou jak u rumpálu pumpy.
Juan Carlos Ferrero, král antuky na Roland Garros 2003 a v témže roce světová jednička, se nestačil divit. Byl to on, kdo před třemi lety vyzval: „Ukážu světu, že i Španělé mohou uspět na trávě.“ Doma v městečku Villena otevřel tenisovou akademii, kde nechal vybudovat i umělé travnaté kurty.
Ale ani tentokrát neprorazil. Pátý set už byl příběhem o vůli, výdrži a silných nervech. „Vámos,“ křičel Ferrero. Štěpánek poulil očima, vyplazoval jazyk, válel se po trávě.
Pan tenista i pan herec. „Skvělý míč,“ hřímal z hlediště kouč Tomáš Krupa, pěsti zatínal kondiční trenér Marek Všetíček. Čech, jenž miluje Jamese Bonda, zařídil strhující detektivku na zcela zaplněném dvorci číslo 2.
A nakonec Španěla uštval. 11:9 v páté sadě! A v tu samou chvíli, kdy stál vítězně u sítě, začala jeho milá Martina Hingisová otáčet nepříznivě se vyvíjející zápas s Japonkou Sugijamaovou. Ale totéž co Štěpánek nedokázala.