Na dálku z vás čiší nevídané sebevědomí. Kde ho vlastně berete?
I když jsem ještě juniorka, na to, abych si věřila, už mám zkušeností dost.
V květnu jste se stala v australském Adelaide juniorskou mistryní světa, teď v nizozemském Rotterdamu šampionkou Evropy. Věřila jste, že budete mít tak úspěšný rok?
Úplně na začátku roku jsem si říkala, že bych se i na těch největších závodech ráda dostala do finálové šestky. Pak jsem ale vyhrála otevřené mistrovství Belgie a rozhodla jsem se, že už letos vyhraju všechno.
I to mistrovství světa v Austrálii?
No, po té Belgii jsem vyhrála mistrovství Česka i nominační závody na Adelaide. Takže vyhrát jsem samozřejmě chtěla, ale reálně jsem uvažovala o stupních vítězů.
A nyní v Rotterdamu?
Tak tady jsem chtěla být první každopádně. Moc jsem se na poslední velké závody sezony těšila a věřila jsem si. Taky jsem tu končila první jak po základním kole, tak po semifinále. A ve finále to vyšlo taky.
To asi bylo gratulací.
Esemesek nepočítaně. Od táty, brášky a potom skoro od celé třídy z brandýského gymnázia.
Jak jste se ke sportovnímu aerobiku dostala?
Když mi bylo asi devět nebo deset, maminka u nás doma v Čelákovicích dělala komerční aerobik. Potom začala trénovat děti ve sportovním aerobiku, chodila s nimi na různá vystoupení a mě se tahle představení vždycky strašně líbila. Přála jsem si být mezi těmi na pódiu.
Jenom u přání zřejmě nezůstalo.
Maminka mě jednou vzala mezi ty děti a tak jsem se vystoupení dočkala. Asi jsem to dost kazila, tak jsem začala s tréninky, abych se ostatním vyrovnala. To trénování mě ze začátku vůbec nebavilo, ale časem jsem pochopila, že bez toho bych se nikam nedostala. Teď jsem moc ráda, že před atletickými sprinty jsem nakonec dala přednost sportovnímu aerobiku.
Trénujete pod vaší maminkou dodnes. Je to dobře, nebo špatně?
Určitě je to hlavně výhoda. Pořád jsme spolu a tak třeba i doma si k tréninku můžeme leccos říct, vymýšlet nové prvky do sestavy a tak podobně. Samozřejmě, že se taky někdy neshodneme, jako kterýkoli jiný závodník s trenérem. Ale i tyhle mráčky ke sportu patří.
A co ten čtvrteční mráček tady v Rotterdamu, když jste se po základním kole jedna na druhou mračily, vlídně na sebe nepromluvily a ještě jste tuhle náladu rozdávaly kolem?
Měla jsem ze sestavy dobrý pocit, vždyť jsem taky základní kolo vyhrála. Ale mamce se to nějak nezdálo. Dívala se na mě totiž v místní televizi, zatímco naživo by ze mě jistě měla lepší dojem. Ale na hotelu už jsme se zase udobřily.
Příští rok už budete závodit mezi ženami. Přechodu mezi seniory se neobáváte?
Ani ne. Řekla bych, že na stupně vítězů bych mohla mít i mezi dospělými.
A vaše nejvyšší sportovní cíle?
Chtěla bych být jednou ještě lepší, než byla naše nejznámější a historicky nejlepší závodnice ve sportovním aerobiku Olga Šípková.
Znamená to, že chcete vyhrát seniorské mistrovství světa alespoň dvakrát? Protože Šípková byla světovou šampionkou jen jednou v roce 1997.
Asi tak nějak to myslím.
