Na start pětikilometrového běhu na Staroměstském náměstí se postavil i Lukáš Pollert – v džínách a s kočárkem. Dvojnásobná olympijská vítězka Štěpánka Hilgertová s manželem Lubošem vyrážejí pro změnu v běžeckém.
Jak dlouho s nimi netrénovaná osoba jako já může udržet krok?
Před startem u Železného sonduju, zda poběží, nebo zvolí spíš procházku. "Něco mezi tím," plánuje. "Já myslel, že poběží s oštěpem," žertuje na startu mladík kousek od oštěpaře.
Výstřel. "Závodníci" se derou vpřed, dostanu loktem do zad. Železný opravdu nasazuje příjemné tempo. Je zvyklý jednou týdně běhat čtyři kilometry tak, aby nezaplavil tělo kyselinou mléčnou.
Kousek před ním běží Hilgertovi. Po pár desítkách metrů se utrhnou. Na tuhle rychlost si tedy netroufám. "Tempo bylo tak akorát. Nechtěla jsem to jen odejít," říká kajakářka.
Hilgertová má plavé vlasy stažené do culíku, na očích sluneční brýle. Pozornosti uniká. "Jsem nenápadná. A okolo byly spíš davy cizinců."
Však byla také na startu trochu rozpačitá – čekala za sebou pole profiběžců. Sama běžela se startovním číslem poprvé. "Nejsem typ, který by se chtěl předvádět. Ale je to výjimečná příležitost. Přispívá na dobrou věc a zároveň motivuje lidi k pohybu."
Železného hlava přece jen vyčnívá. "Občas na mě někdo zakřičel. Člověk se musí tvářit, že je v pohodě. Tady to šlo. Na delší trati by to bylo horší," popisuje s úsměvem. Jeden z běžců se s ním na chvilku zapovídá.
I já se ho snažím pohledem držet jako majáku. Světový rekordman občas na hodinkách zkontroluje tempo. Kočičí hlavy mění za příjemnější povrch chodníku. Kolem se valí i prckové, co vždycky kus napálí a pak jdou.
Někde před polovinou trati taky přecházím na taktiku indiánského běhu. A na Mánesově mostě snahu udržet se oštěpařského rekordmana vzdávám. Když dorazím do cíle, Železný už sedí před kavárnou a upíjí vodu. Přece jen nasadil trochu ostřejší tempo než jindy.
"Na to, že jsem měl dvě hodiny před během půl kuřete, to bylo docela dobrý," povídá.
