Jen v Anglii jich vyhrál 1 699, více než kdokoli jiný, dvakrát ovládl Velkou národní. Královna jej vyznamenala Řádem britského impéria. Ve Velké pardubické nikdy zvítězit nedokázal. Včera už jí pouze přihlížel z čestné lóže. Našel si nové výzvy. Letos v lednu po úmorné cestě trvající 48 dní stanul na jižním pólu.
O té cestě jste prohlásil, že nic tvrdšího jste v životě nezažil.
Jednoznačně. Byla to obrovská zkušenost, neporovnatelná s dostihy. Když jsem v roce 1994 podruhé vyhrál Velkou národní, říkal jsem si: To je moje nejšťastnější chvíle. Ale tohle bylo víc. Byli jsme na cestě 48 dní, na lyžích, zapřažení do sáněk, často v teplotách kolem minus čtyřiceti stupňů Celsia. Veškeré zásoby a vybavení jsme táhli sami, na začátku vážila naše zátěž přes sto kilogramů. A s každým dalším dnem nám saně připadaly těžší a těžší.
I proto, že jste během cesty zhubl o osm kilogramů?
To byla logická ztráta. Denně jsem vydal ze sebe 8 000 kalorií, ale zkonzumoval jen 5 500, jinak by nám nevyšly zásoby.
Křištálová lupa
Polárník James Fox z vašeho tříčlenného týmu v polovině trasy pochod kvůli absolutnímu vyčerpání vzdal. Vy jste takové myšlenky neměl?
Ne. Naopak, o to víc jsme byli s mým druhým parťákem Dougem Stoupem motivováni. Chtěli jsme expedici za každou cenu dokončit i kvůli Jamesovi. Douga přitom ta cesta málem stála život, když se pokoušel přejít ledové pole. Já měl problémy s nemocí z výšky i sněžnou slepotou. Šli jsme po trase, kterou dosud nikdo neprošel. Byl to i hazard, bezesporu.
Co plánujete nyní?
V roce 2010 bychom chtěli ve stejném složení vyrazit k severnímu pólu. Opět tím chceme vydělávat peníze pro tři charity: na pomoc žokejům, nemocným dětem a na výzkum zranění páteře.
Máte dobrodružnou povahu?
Kdo ví. Letos jsem byl měsíc na dovolené v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Afghánistánu, velkou část cesty jsme absolvovali na koních. Kdo z žokejů může říci: jezdil jsem v Afghánistánu? Mě takové činnosti naplňují. Pořádám i motivační přednášky, vedu jezdeckou školu, doprovázím jako "odborný poradce" britské výpravy na dostizích po světě. Jsem hodně zaměstnaný muž. Je dobré dělat spoustu věcí najednou.
Přesto, když hledíte z tribuny na závodiště, nepřepadá vás nostalgie? Josef Váňa v 55 letech stále závodí.
Josef Váňa je šťastný muž, že může ještě jezdit. Ale já si nestěžuju. Všichni lékaři se shodli na tom, že kdybych pokračoval, riskoval bych velké trable. Velmi mě to zklamalo, ale bylo to pro mé dobro. V životě existuje spousta výzev. Není tragédií skončit v pětatřiceti.
Ještě dnes litujete jediného vítězství, které vám v Anglii chybělo do kulatých 1 700?
To už je pryč. I když dodnes si o tom vyprávím s Charlie Mannem, který sedí tady kousek od nás. V mém posledním dostihovém dnu, než mi doktoři zakázali jezdit, jsem sedlal čtyři koně. Tři z nich vyhráli a také s tím čtvrtým, který patřil Charliemu, jsme jeli pro první místo. Padl na předposlední překážce... Škoda. Ale když připočtu i má vítězství mimo Anglii, mám jich celkem 1 886. Krásné číslo, ne?
Určitě. Chybí však mezi nimi triumf ve Velké pardubické...
Přesto třetí místo s It’s a Snipem v roce 1996 považuji za jedno z největších pozitiv mé kariéry. A nedokončený závod s Risk of Thunderem zase za jedno z největších zklamání. (S koněm tehdy na pardubickém kursu bloudil.)
Považujete Taxis za nejtěžší dostihovou překážku na světě?
Pokaždé se mi ho povedlo překonat nádherně. Přichází na řadu velmi brzy, když jsou koně ještě čerství, to je velký rozdíl proti Chairs na Velké národní. Ovšem i tak je to obrovská výzva. Vaše cross country je fenomenální.
Dosud jediný žokej, Brit George Williamson, dokázal v 19. století vyhrát jak Velkou národní, tak Velkou pardubickou. Může se v dohledné době dočkat následovníka?
Ale ano. Třeba váš Jan Faltejsek už dokázal dobře zajet i v Anglii. To je signálem pro ostatní vaše žokeje, aby se vydali přes kanál. Potřebují tam nabrat zkušenosti a závodit přes zimu.
