Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak jsem běžel maraton v Mexico City

16 2003
Mexico City - (Od našeho spolupracovníka) - Byl jsem jen jeden ze sedmnácti tisíc mužů a žen, kteří se postavili na start slavného maratonu. Ale byl to zážitek! V Ciudad de México, Mexico City. Ovzduší největšího města světa a více než dvoukilometrová nadmořská výška dělá ze zdejšího maratonu možná nejnáročnější dálkový běh.

Teprve podruhé v jedenadvacetileté historii mexického maratonu vyběhli běžci a běžkyně téměř ze samotného centra obrovské metropole. Startovní meta byla totiž umístěna pár desítek metrů od náměstí Zócalo.

Po moskevském Rudém  je to vůbec největší náměstí na světě a v tomhle mraveništi mezi sedmnácti tisícovkami běžců jsem najednou stál i já, čtyřiadvacetiletý Čech z Písku.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se kdysi zastyděl, když jsem v televizi sledoval příběh odvážné babičky, která maraton uběhla. V ten moment jsem si dal předsevzetí, že jednou poběžím taky.

V nadmořské výšce přes dva kilometry musí člověk začínat opatrně. Nejlepší je věnovat nejdřív několik dní na aklimatizaci a vůbec nesportovat. Přestože jsem tuto zásadu dodržel, hned při prvním, sotva patnáctiminutovém tréninku jsem pocítil bolesti hlavy a pálení v krku.

Vedle výšky za to mohl zřejmě i smog, který se válí v kotlině dvacetimilionové metropole. Nejlepší je běhat po dešti. Vzduch je totiž vyčištěný a v kotlině kde leží město je pak zákonitě dýchatelněji.

Absolvoval jsem sotva sedm tréninků, nejdelší rozběh trval sotva hodinu. Na delší přípravu nebyl čas. A najednou jsem byl v běžícím davu, vpravo, vlevo, všude jen atleti. Před startem jsem se moc nerozběhal, první kilometry jsem tedy věnoval rozehřátí organismu. Přístroj Sporttester mi vedle dalších údajů ukazoval aktuální počet tepů za minutu. Po důležitých údajích o činnosti srdce jsem pokukoval od prvních kilometrů.

Po krátkém rozehřátí jsem utíkal s hodnotou tepů 170 za minutu. V průběhu závodu jsem se pak řídil výhradně tímto údajem. Nezajímalo mě zda je někdo rychlejší, snažil jsem se držet pouze stejné tempo, které je důležité ke zdárnému dokončení náročného běhu.

Ani jsem se nenadál a byl jsem u první občerstvovací stanice. Bylo za mnou prvních pět kilometrů. Mé myšlenky se od té doby ubíraly pouze směrem k dalšímu občerstvení, pětikilometrové stanice byly pro mě v tomto směru jakýmsi vodítkem i malým cílem.

"Vamos! Hola, hola! Vamos!" znělo ulicemi. Pojďme! Do toho! Povzbuzování temperamentních diváků bylo velkou vzpruhou. Na desátém kilometru krátce sprchlo, pak se začalo oteplovat. Překonal jsem nejvyšší bod závodu, 2250 metrů nad mořem. A raději jsem trochu zpomalil, rozhodl jsem se udržovat tep na frekvenci 165 za minutu.

Po polovině závodu přišla dlouhá rovina, která je psychicky hrozně nepříjemná. Když před sebou vidíte celý úsek, který vás bezprostředně čeká, není to moc povzbudivý pocit. Trochu mně v těch chvílích začaly docházet síly. Modlil jsem se, aby se konečně objevila další občerstvovací stanice. Začal jsem se dívat kolem sebe. Občas jsem si prohlížel budovy, nebo jsem na kratičký moment zavřel oči. Snažil jsem se být myšlenkami někde jinde, odreagovat se.

Z bloudění mimo realitu mě vytrhly klaksony. Na druhé straně obrovského bulváru troubili snad všichni řidiči, aby běžce povzbudlili. "Vamos! Vamos!" Ještě patnáct kilometrů.

Dostal jsem hlad. Podle propozic mělo být někde okolo 33. kilometru připraveno občerstvení v podobě energetického gelu. Raději jsem opět trochu zvolnil, nechtěl jsem vyčerpat organismus kvůli nedostatku jídla. Snížil jsem tempo, aby odpovídalo hodnotě 155 tepů za minutu.

Když jsem se najedl, začal jsem tušit, že skutečně doběhnu. A i když jsem původně šel na start s tím, že čas pro mne nebude podstatný, najednou jsem se přistihl jak začíná být důležitý. Častěji jsem se díval na hodinky.

Někde na 39. kilometru jsem dostal křeč do stehna. To snad ne, pomyslel jsem si. Teď, takový kousek před cílem! Zvolnil jsem skoro do chůze, promasírovával jsem si přitom bolavou nohu. Nesmím to vzdát, běželo mi hlavou. A povedlo se.

Náměstí Zócalo bylo na dohled. Cíl! Chtěl jsem zkusit, navzdory předchozí malé křeči, v samotném závěru maratonu ještě trochu zrychlit. Vběhl jsem na kostky, překonal dlouhou rovinku. Konečně! Už to skončí.

Začal jsem pomalu zrychlovat. Tělo kupodivu neodporovalo. Byl jsem mile překvapen. I když jsem měl v nohách přes dvaačtyřicet kilometrů do cíle to byl téměř sprint.

Čas na mých stopkách se zastavil. Byl jsem v cíli. Za 4 hodiny, 18 minut, 48 vteřin. Tep v průměru 155 úderů za minutu, přes dva tisíce spotřebovaných kalorií. Pocit? Unavený, ale o to víc šťastný. Absolvoval jsem možná nejtěžší závod na světě. Dva následující dny jsem kvůli svalové únavě nemohl ani chodit do schodů. Ale stálo to za to.

Autor:


Témata: Maraton, Smog




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze