Sehne se k ledu, sbírá ledovou tříšť, umačká kouli a hodí ji po divácích. Baví se. A skáče, vysoké trojité skoky. Někdejší playboy olympiády, s modrýma očima a blonďatým přelivem, je stále idolem fanynek.
Nejúspěšnější krasobruslař moderní éry opustil soutěže v roce 2003, v pouhých 23 letech. Přinutilo ho k tomu degenerativní zranění. "Se špatnou kyčlí jsem se už narodil. Bylo by to horší a horší," říká.
Zůstal alespoň jako hvězda ledových show. V německé Riese poskytl exkluzivní rozhovor MF DNES. Zítra večer jej uvidí pražská T-Mobile Arena.
Tady jste zářil, vzpomínáte? V roce 1999 jste v Praze vyhrál evropský šampionát.
A rád se vracím. Nejen proto, že jsem tu uspěl, Praha by mě přitahovala sama o sobě. Vůbec jsem rád, že jsem zpátky v Evropě. Naposledy jsem tu vystupoval před třemi lety.
Co se vám z pražského mistrovství vybaví nejdřív? Nebo vám všechny ty souboje s Pljuščenkem splývají?
Praha, Praha, Praha... (zaklání hlavu, přemýšlí). Vzpomínám si na velký tlak před závodem, čtyři dny předtím jsem totiž měnil brusle. Jinak? Nádherné město, hezké památky.
Tehdy jste byl sportovním fanatikem. Jaké je to teď? Jak často trénujete? (ušklíbne se) Nijak zvlášť.
Kvůli bolavé kyčli, která vás přinutila odejít ze závodů?
Také proto. Občas jsou bolesti opravdu velké, jindy se dají vydržet. Ale zároveň se snažím trávit čas jinými činnostmi.
Například?
Automobilový průmysl. Obchod s nemovitostmi.
Tím se chcete v budoucnu zabývat? Kdysi jste tvrdil: Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného než krasobruslení.
Zato teď vím, že nemůže být celým mým životem. Nastane chvíle, kdy řeknu dost. A až začnu druhý život, nechci se v něm ztratit.
Kolik času tedy trávíte denně na ledě?
Kolik zrovna chci. Někdy třeba jen patnáct minut. V létě jsem tři měsíce nebruslil. Nepotřeboval jsem to, nic podstatného jsem nezapomněl.
|
Co o něm možná nevíte Když byly Jagudinovi čtyři roky, otec utekl od rodiny. Tehdy také poprvé bruslil. "Ať sportuje, nebude tolik nemocný," poradili lékaři jeho matce. S největším soupeřem Jevgenijem Pljuščenkem se nenáviděli. "Kdyby jeden z nás nebyl na světě, život bychom měli hned snesitelnější," říkal. Kvůli opilství jej v roce 1999 vyloučili z exhibiční túry po USA. "Byl jsem jako vyždímaný citron. Nenáviděl jsem bruslení a chtěl se bavit," vzpomíná. Pod anestetiky závodil na světovém šampionátu ve Vancouveru 2001. Babička ho po telefonu povzbuzovala: "Němci za války 600 dnů obléhali Petrohrad, ale vyhladovělí lidé vydrželi. Člověk někdy dokáže podivuhodné věci. I ty vydržíš." Skončil druhý. V Hartfordu jej předloni odsoudili ke vzdělávacímu protialkoholnímu programu – za jízdu pod vlivem alkoholu a nepřiměřenou rychlost. Má rád seriál Ally McBealová, kuželky, fotbal, barbecue, muzikály. "A hlavně lidi kolem sebe." |
Ani vaše postava se nezměnila? Zdá se, že jste přibral.
Pravda, nejsem štíhlý jako na olympiádě. Ovšem na exhibice je to pořád O. K. Teprve kdybych měl přes 80, musel bych s tím něco provést.
Odchod ze závodní scény jste oznámil dopisem po ročním váhání. Bylo vám tehdy hodně smutno? Chtěl jste přece soutěžit řadu let.
Na jednu stranu ano, bylo to zklamání. Ale na druhou stranu: vyhrál jsem vše, co jsem mohl, už mi nezůstal žádný nedobytý vrchol. Začal jsem tedy objevovat bruslení z jiného úhlu. Méně jako sportovec, víc jako umělec.
Nebýt zranění, startoval byste ještě na olympiádě v Turíně?
Snadno bych teď mohl říci: Samozřejmě, že bych startoval. Vždycky jsem miloval závody. Jenže všechno v životě se děje z nějakého důvodu. Považoval jsem své zranění za výzvu osudu, abych se pohnul dál.
Přijedete tedy do Turína jako tréninkový poradce Francouze Jouberta?
Ne. Od listopadu spolu nejsme, došlo k nějakým nedorozuměním. Nechci je rozebírat.
Takže budete na hrách pouze divákem?
Nebudu tam vůbec. Víte, kam tou dobou pojedu? Do Dominikánské republiky.
Dovolená?
Přesně tak. V době, kdy se všichni budou stresovat v Turíně, si užiju slunce a pláží. Aniž bych se na olympiádu díval třeba jen v televizi.
Copak vás ani krasobruslařské soutěže nezajímají?
Miloval jsem krasobruslení, když jsem sám závodil. Ale nechci být do něj stoprocentně vtažený. A už vůbec ne při dovolené.
Váš největší rival Jevgenij Pljuščenko se letos oženil. Neinspiruje vás k podobnému kroku?
Proč? Jsme úplně jiní. Věřím, že je šťastný. Já nejsem na svatbu připravený. Vyhovuje mi být svobodný.
O nabídky k sňatku však zřejmě nouzi nemáte, že? Platil jste za playboye ledu. Vždycky jsem měl kolem sebe spousty dívek. Ale žádnou, kterou bych si chtěl vzít.
Irina Slucká nám přiznala, že při dlouhých exhibičních túrách po Americe si často připadá sama. Znáte podobné pocity?
Ne. Amerika mi pomohla, dala mi práci. Uznávám však, že jde o kompletně jinou zemi než Rusko.
Když jste se tam odstěhoval, nemohl jste ji zprvu pochopit. Tehdy jste své problémy řešil nadměrným pitím. Proč?
Potřeboval jsem čas na adaptaci. Kdybych se přestěhoval do Japonska, bylo by to stejné.
Máte dům v Connecticutu. Jak často býváte v Rusku?
Už tam zase bydlím.
Cože?
V květnu jsem se přestěhoval zpátky do Petrohradu. Nechtěl jsem zůstat trvale v USA, v Rusku je pro mě život jednodušší. Je to moje země, mám tam rodiče i známé. Kultura, dívky, jazyk, všechno je mi v Rusku bližší.
Katarina Wittová, vaše partnerka z exhibiční túry, právě oslavila 40. narozeniny. Dokážete si představit, že v jejím věku stále ještě vystupujete?
Rozhodně ne! Plánuji deset let na profesionálním ledu. Čtyři už mám skoro za sebou, šest je přede mnou. Pak mi bude 33. A nejpozději v 35 odtud zmizím.
Jako byste byl krasobruslením trochu unavený. Nebo se pletu?
Jsem unavený. Trávím devět měsíců z roku na cestách. Nemohu mít stejné nadšení jako v osmnácti.
