„Se Zuzkou jsem pracovala od osmé třídy, kdy mě oslovili její rodiče, až do juniorského věku. Celkově to bylo pět let,“ vzpomíná Dana Jandová, šéftrenérka TJ Liaz a trenérka na ZŠ Pasířská. „Připravovala jsem ji vícebojařskou cestou a jednou nás napadlo, že by mohla zkusit i 400 metrů překážek.“
Byl to šťastný nápad. Liberecká rodačka Zuzana Hejnová se dnes v této disciplíně pyšní titulem mistryně světa a bronzem z olympiády v Londýně. V roce 2013 vyhrála všech 13 světových závodů, jichž se účastnila, i celkové hodnocení prestižní Diamantové ligy.
Jak vzpomínáte na začátky se Zuzanou Hejnovou?
Měla kariéru předurčenou už odmalička. Po přechodu na čtyřstovku už druhým závodem splnila limit na mistrovství světa devatenáctiletých, ač jí bylo teprve patnáct. Společně jsme pak vyrazily na Jamajku a od toho se odvíjela celá její kariéra.
Jak byste ji charakterizovala?
Zuzka je jedna ze super holek, která sportu obětovala úplně všechno. Makala na sobě, je chytrá a věnuje se hodně i rehabilitaci. Já jsem ji nezničila, to je základ. Když máte talent, důležité je netlačit na pilu, nechtít výsledky hned od začátku, ale u ní to šlo úplně samo. V 17 letech vyhrála mistrovství světa v Kanadě a pak přešla k pražské trenérce Martině Blažkové, kde už pokračovala v kariéře vrcholového sportovce.
Vybavuje se vám nějaký velký společný zážitek ze Zuzanou Hejnovou?
Těch by bylo. Mezi největší samozřejmě patří výhra na mistrovství světa v 17 letech. Ale Zuzka si šla tvrdě za svým už odmala. Když viděla v tréninku, že se jí někdo motá na dráze, uměla si zjednat pořádek. Měla to dané.
Jste se svou bývalou svěřenkyní stále v kontaktu?
Úzce spolupracujeme. Zuzka založila svůj HESU tým, v němž pracuje s mládeží a chce se soustředit na zdravý rozvoj dítěte ve sportu. Jede od první třídy až po celou základku, pořádá soustředění, má své týmy v Budějovicích, Praze i v Liberci.
Je Hejnová vaší nejslavnější svěřenkyní?
Ano. Z mé skupiny ale vyšlo strašně moc mistrů republiky. Úspěšná byla třeba Eva Jeníková také na 400 metrů překážek, s kterou jsme byly na MS devatenáctiletých. Teď je v mé skupině vynikající Tereza Vokálová, vloni čtvrtá na olympiádě mládeže v Číně. Letos jí bude 17, chodí do druhého ročníku gymnázia. Chci, aby u mě ještě dva roky vydržela a pak ji buď předám Zuzce Hejnové, nebo do Prahy. Dalším velkým talentem je Lada Cermanová, která letos vrhla koulí skvělých 17.10 metrů.
Takže má Zuzana Hejnová důstojné nástupkyně?
Určitě. Strašně se povedl ročník 98. Tereza Vokálová je v něm top v Evropě i ve světě, přitom i doma má výbornou konkurenci.
Trochu mě překvapuje, kolik nadějných atletů připravujete. Dnes přitom tělocvik už nepatří k oblíbeným předmětům ve škole.
Víte, já tohle necítím. Pracuji na základní škole už 16 let, a když tam máte učitele blázna a tahouna, který dokáže zblbnout děti, funguje to skvěle. Záleží na učiteli a trenérovi.
Ale neříkejte, že fyzička dětí nešla dolů.
To je bohužel pravda. Populace je dnes úplně jinde. Když chodíme na prohlídky k lékaři, kladou mi na srdce: „Paní trenérko, s těmito dětmi začněte nejdřív chodit, potom teprve běhat“. Dřív děti vždycky uměly běhat, vylézt na strom, chytit balon. To je dnes všechno musíme učit od základů. Ale jiné jsou zase dobře vedené od rodičů a s těmi se pracuje dobře.
Jaké jsou hlavní zásady práce s talenty?
Děti se nesmí přetěžovat. Je strašně důležité, aby trenér byl citlivý k talentu a nechtěl z něj v útlém věku vyždímat všechno, co jde. S tím se dneska trochu potýkáme.
Jste ředitelkou republikového finále Poháru rozhlasu a Sportovní ligy základních škol, které se uskuteční v úterý na jablonecké Střelnici. Jak se na to těšíte?
Pohár rozhlasu je velice populární akce a dobré je to, že oslovíme i děti, které hrají třeba basketbal nebo fotbal. Je to určitě i skvělá náborová akce pro děti, které dosud žádný sport nedělaly. Bojovnost a nasazení kolektivu strhnou často žáky natolik, že se pak stanou členy atletického oddílu.
