Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Luzumová o zranění: Tělo řeklo dost. Každý sportovec tím musí projít

Česká házenkářka Iveta Luzumová střílí na branku Nizozemska. | foto: Alex Wipf/chf.cz

21 2015
Uplynulá sezona byla pro jihočeskou házenkářku Ivetu Luzumovou hořko-sladká. S Thüringenem získala německý titul, ale sedm měsíců nehrála kvůli zranění. A minulý týden nepostoupila s českou reprezentací na mistrovství světa.

V české ženské házené má podobné postavení jako Filip Jícha v té mužské. V posledních dvou letech získala Luzumová titul házenkářka roku. Po svém přestupu do Německa uhrála dva tituly. Je oporou reprezentace a dostala se i do závěrečných bojů Ligy mistryň.

Písecká rodačka a odchovankyně místního klubu měla letos komplikovanou sezonu, sedm měsíců nehrála kvůli zdravotním problémům. „Tělo řeklo dost. Každý sportovec si tím musí projít,“ říká Iveta Luzumová, která se připravuje na svou třetí sezonu v Německu.

Před týdnem jste byly s reprezentací kousek od mistrovství světa. Jak velkým zklamáním bylo vyřazení s Nizozemskem?
Už od začátku jsme byly outsidery kvalifikace, ale pak jsme ukázaly, že s nimi hrát můžeme. Tři poločasy ze čtyř jsme vyhrály o branku. V tomhle to bylo zklamání. Rozhodl vlastně jeden poločas v Nizozemí. Tam jsme nevstřelily osmnáct minut gól a hodně prohrály a už to nebylo možné zvrátit.

Na mistrovství světa už jste hrála, i přesto bylo stále velkým lákadlem, že?
Samozřejmě. Každé je lákadlem. Sbírají se tam zkušenosti. Je to něco jiného než jakákoliv liga. Doufám, že příští rok už se na mistrovství Evropy postoupit povede.

Iveta Luzumová

(26 let)

S házenou začínala v Písku, se kterým také vybojovala bronzové medaile v československé interlize před třemi lety.

Poté odešla už jako opora reprezentace do Francie. Po roce ji vyměnila za Německo, kde letos dokončila druhou sezonu v Thüringenu. V Německu získala dva tituly mistra ligy. S reprezentací se zúčastnila mistrovství světa v Srbsku v roce 2013.

Je dvojnásobnou házenkářkou roku v Česku za sezony 2011/12 a 2013/14.

Žije s přítelem, fotbalistou Štěpánem Korešem, který je také píseckým odchovancem.

Mluvila jste o zklamání. Ona se asi v podobném duchu nesla celá letošní sezona, kdy jste moc nehrála kvůli zranění.
Vlastně už před rokem v červnu jsem měla dlouhodobě problémy s kolenem. Pak jsem nehrála sedm měsíců a začala až v únoru. Pro mě ta sezona byla kratší. Ale jsem ráda, že jsem se do toho dostala zpátky, a od přípravy už začínám odznova a bude to pro mě zase lepší.

Dá se říct, že jste si vybrala hodně smůly. K problémům s kolenem se přidal zánět slepého střeva.
Dala jsem se dohromady s kolenem. Začala jsem i trénovat, odehrála dva přáteláky, pak nás pustili z klubu asi na čtyři dny domů a na Štědrý den mě chytil zánět slepého střeva. Takže mě čtyřiadvacátého operovali a další měsíc jsem byla bez házené.

To byl pěkný dárek k Vánocům.
To byl, ale naštěstí už ten samý nikdy dostat nemůžu. V tom je to dobrý.

Pro vás to byly dosud asi nejtěžší trable se zdravím, je to tak?
Byly. Šlo o to, že se vůbec nevědělo, jak se má koleno léčit. Nebylo to o tom, že bych šla na nějakou operaci, kde bych viděla plán, kdy se vrátím. Tohle bylo nejasné. Jsem ráda, že mi pomohli v Praze na soukromé klinice na Chodově a dali mě dohromady.

Co s kolenem nakonec bylo?
Měla jsem přetíženou šlachu. Bylo to chronické onemocnění, kdy se bolest pořád stupňovala a pak už to nebylo únosné. Museli mi třikrát píchat injekce s plazmou a měla jsem další speciální terapie. V Čechách mi to dali dohromady. V Německu jsem předtím čekala čtyři měsíce a pořád mi říkali, ať čekám a čekám, a že se to dá dohromady samo.

Jaké bylo to čekání?
Je to náročné. V zahraničí jsem proto, abych hrála házenou a dělala sport, co mám ráda. Jsem od přátel, od rodiny, od přítele. Když se nehraje a je tam člověk sám, je to strašně těžké. Pořád říkali, ať čekám a posiluju, ale nezlepšovalo se to. Až potom na reprezentaci mi trenér týmu i manažer Karel Nocar řekli, že mi pomůžou a že není možné, abych pořád jen čekala a nic se nedělo. Zařídili mi schůzku u lékařů a už to mělo rychlý spád.

Jakou náplň měly dny bez tréninku?
Bylo nás zraněných víc. S holkama jsme dvakrát denně chodily do posilovny. Do toho jsme musely oběhávat doktory, fyzioterapeuty a měla jsem toho pomalu víc než normálně, když jsem zdravá, ale na hřiště jsem se nedostala. Začala jsem zase až v prosinci.

Podepsala se na vás pauza?
Samozřejmě. Ze začátku to nebylo ono. Čím víc jsem hrála, tím víc jsem se do toho dostávala. V Lize mistryň jsem toho moc neodehrála, ale v německé lize jsem dostávala stále víc prostoru a nakonec už to bylo docela dobré. Tak na 80 procent. Věřím, že když teď začnu dělat letní přípravu a pojedu na sto procent, vrátím se do staré formy.

Fotogalerie

I přesto, že jste toho moc neodehrála, byla jste vyhlášená jako druhá nejlepší česká házenkářka uplynulé sezony. Co na to říkáte?
Potěšilo mě to. Ale myslím si, že by si to víc zasloužil někdo jiný. Já toho opravdu moc neodehrála. Jsem realista. Vidím, jak to je, a myslím si, že druhá jsem byla prostě jen ze setrvačnosti. Loňský titul házenkářky roku jsem si užila mnohem víc. Po tom zranění člověk ví, že v tom nebyl, a ocenění nebylo adekvátní.

Je možné hledat na celé sezoně něco pozitivního?
Tělo si samo řeklo, že potřebuje pauzu. Nebyla jsem nikdy nijak vážně zraněná. Prostě to tak bylo. Sice jsem z toho byla špatná, ale o tom to je. Sportovec si tohle vždycky musí prožít. A jestli to přišlo teď a vybrala jsem si to na dlouhou dobu dopředu, tak jsem jedině ráda.

Před třemi roky jste odešla z Písku do zahraničí. Rok ve Francii a druhá sezona v Německu. Jaké to bylo?
Dobré, ale hrozně těžké. Vzdát se všeho a odejít do neznáma. V Písku jsme měly tři tréninky týdně a do toho jsem dělala i školu. V zahraničí jsem měla jen házenou. Sedm a osm tréninků týdně, zápasy a všechno se začalo točit jen kolem házené, ale jsem za to rozhodnutí ráda.

Na odchod jste se připravovala dlouho. Nebylo to náhlé rozhodnutí po jedné úspěšné sezoně?
Chtěla jsem to už delší dobu, ale mamka mi vždycky říkala, ať alespoň dodělám školu - bakaláře, protože se k tomu pak nikdy nevrátím. Sama teď vidím, že jsem udělala dobře, že jsem s tím počkala a nešla do zahraničí dřív. Teď bych si chtěla dodělat dálkově magisterské studium, ale vidím, že to s házenou nejde skloubit.

Když jste po roce měnila Francii za Německo, kde jste už druhým rokem, bylo to za lepší nabídkou, nebo životem?
Ve Francii jsem byla spokojená herně, po osobní stránce vůbec. Bylo to daleko. Byla jsem sama. Když jsem chtěla domů, trvalo to celý den. A skoro žádné volno jsme neměly. Jezdila jsem domů, jen když jsme měly reprezentační srazy. Nabídka z Německa byla podobná, ale blíž. Neváhala jsem. I Německo mi je jako země bližší. Navíc jsem německy trochu uměla. Francouzsky vůbec.

Letos jste oslavila druhý titul v Thüringenu v řadě, takže se zdá, že rozhodnutí bylo opravdu správné i z hlediska úspěchů.
Ve Francii se nám povedlo čtvrté místo, což byl také úspěch. Ale tituly v Německu jsou skvělým zážitkem, to se nedá popsat. Minulý rok jsem si titul zase užila o trochu víc než ten letošní, ale i tenhle se počítá a jsem ráda, že jsem u toho mohla být. Navíc stejně jako minulý rok jsme se i letos dostaly do čtvrtfinále Ligy mistryň. Loni to byl historický úspěch. Letos jsme ho zopakovaly.

Jaké máte s házenou dál cíle?
Doufala jsem, že nám s přítelem vyjde nějaké společné angažmá v Německu, ale zdá se, že to neklapne. Člověk už musí také myslet, co bude dál než jen na házenou. Nevím. Uvidím, co přijde. Nechci samozřejmě opustit vrcholovou házenou. To rozhodně ne, ale chtěla bych to nějak zkusit skloubit s osobním životem. V Thüringemu mám ještě roční smlouvu a pak opci, kdy se sama budu moci rozhodnout, jestli tam chci zůstat, nebo ne.







Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze